Po Čunkovi

Je to dobrá zpráva o společnosti: má dost sebevědomí a síly, aby neodpustila vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi neoprávněné inkaso zhruba dvou set tisíc korun na sociálních dávkách a přinutila ho rezignovat na významný vládní post. Zároveň je to ale společnost, která neprojevila dostatečnou zvídavost. Jak a proč získal Jiří Čunek tři a půl milionu korun, které si jako sociálně slabý občan uložil v bankách? První zvěst nám docela jasně říká, co veřejnosti vadí, co dnes politikům neprojde. Druhá může být začátkem debaty, která vymezí, co by si politici neměli dovolit a jak jim v tom zabránit.

V jackpotu čeká sponzor

Předseda strany, která propaguje heslo, že přídavky by měl brát jen ten, kdo skutečně nemůže pracovat, inkasoval sociální dávky a ve stejnou dobu si na konto uložil velké peníze. Od zveřejnění této informace do rezignace Jiřího Čunka uplynulo pouhých šedesát dva hodin. Šéf lidovců přitom dokázal ustát devět měsíců svou vládní funkci, přestože byl obviněn z korupce a nevysvětlil, kde přišel k několika milionům. Veřejnost, politici, Čunkovi spolustraníci nám dali jasně najevo své priority. Podezření z braní úplatků není provinění, které by bránilo vládnout. Inkasovat neoprávněně dvě stě tisíc na sociálních dávkách se s postem ministra neslučuje.

Ještě k těm třem a půl milionu, jejichž původ veřejnost zatím nijak nevzrušil. Jiří Čunek je uložil do banky měsíc předtím, než se stal vsetínským starostou, v době, kdy po komunálních volbách bylo víceméně jasné, že se jím stane. Koupil si Čunka někdo za ty peníze? Slíbil nový starosta, že za tento obolus prosadí nějaké místní zájmy podnikatelů? Nevíme, ale ta otázka je důležitá.

Poslední týdny se z médií dozvídáme o statisících, milionech a ještě větších sumách, které jdou na konta politiků. Bývalý premiér Stanislav Gross uzavře obchod, kde prakticky v přímém přenosu vydělá sto milionů korun, a každý, kdo čte noviny, poslouchá rozhlas nebo sleduje televizi nad obchodní operací jen kroutí hlavou. Další bývalý premiér – Jiří Paroubek – vzápětí přizná, že nadaci jeho exmanželky sponzoruje jeden z králů místního hazardu. Současný premiér Mirek Topolánek vysvětluje složitě poslancům, kde se vzaly peníze pro jeho nadaci Becario.

Dozvídáme se také, že policie odposlouchávala a sledovala šlechtice a že tuhle akci, která měla jediný důvod – zabránit restituci ukradeného majetku –, posvětil soud. Přepisy odposlechnutých rozhovorů jednoho z králů tuzemského podsvětí Františka Mrázka s vlivným šéfem ze státního úřadu, který má v popisu práce dosvědčovat bezúhonnost úředníků a podnikatelů, zase vypovídají o vlivu organizovaného zločinu na zdejší politiku. Mocní prostě zneužívají svůj vliv.

Důležité je, že dostáváme informace, které nám chování politiků objasňují. Před necelým rokem hlasovali Paroubkovi spolustraníci v Senátu proti zákonu, který by dal konečně evropský kabát tuzemskému byznysu v hazardu – donutil by tyto podnikatele platit daně nebo třeba registrovat naprosto nečitelné miliardy, které projdou kasiny, neboť místní normy neumožňují například zjistit, jestli nejde o praní špinavých peněz. Peníze, které přišly na účet Zuzany Paroubkové od majitele heren, nejsou důkazem politické korupce, ale mohou být jasným vysvětlením, proč politici brání přijetí zákonů, které umožňují krást. I Gross nakonec vydělal na prodeji akcií podniku, kterému sociálnědemokratická vláda přiklepla před sedmi lety obchod, na kterém firma vydělala stamiliony.

Kde ty loňské sliby jsou

Společnost, která během třiceti měsíců zvládne donutit k rezignaci premiéra a pak významného člena vlády a předsedu koaliční strany, dokazuje, že se umí ubránit. Je ale na místě ptát se, čemu se brání. Neoprávněně vyplaceným sociálním dávkám? Neschopnosti premiéra vysvětlit, kde vzal necelý milion na byt? Tváří v tvář stovkám miliard, které zmizely při tunelování státních bank, v neprůhledných státních zakázkách, při privatizaci státních firem, ve financích vynaložených na stavbu nejdražších dálnic v Evropě a zbraní, které nepotřebujeme, to působí docela podružně.

Je dobře, že dokážeme přinutit k odchodu administrátory, kteří provedou něco obecně odsuzovaného. Je však na čase zvýšit naši úspěšnost v kontrole moci i tam, kde nejde jen o trapné a v podstatě drobné přikrádání. Lepších výsledků dosáhneme jen tehdy, podaří-li se nám donutit politiky k větší otevřenosti. Jinými slovy k tomu, aby jejich rozhodnutí byla veřejná a průhledná. Jen tak je totiž budeme s to posoudit.

Jde o zásadní změnu přístupu k moci. Vláda nám třeba ústy ministra financí Miroslava Kalouska na jaře slíbila, že informace o průběhu soutěží na všechny státní zakázky budou veřejnosti přístupné na internetu. Kalousek přitom doporučil novelizovat devatenáct zákonů, které zveřejnění umožní. Ty zákony slíbil předložit na podzim, tedy nyní. Blíží se zima a sněmovna neschválila ani jeden z nich. Nikdo – včetně autora tohoto článku – se nezeptal proč. Ministr vnitra Ivan Langer v únoru slíbil, že v boji proti korupci ve státních úřadech uloží ministerstvům udělat hloubkový audit jejich hospodaření – tak zásadní, že ministerstva budou muset podrobně vysvětlit všechny své investice. Vnitro dostalo od ministerstev v létě pouze formální a nic neříkající rozbory. Nikdo ty hloubkové neshání, média a veřejnost už dávno zapomněly, že se o něčem takovém mluvilo.

Politici nebudou otevření do chvíle, dokud se jich nezeptáme na ty správné věci. A když nebudou otevření, přijde dřív či později déjà vu. Dnes s překvapením registrujeme třeba informace o tom, kam všude dosáhly prsty gangstera Mrázka, jak Grossova vláda schvalovala udělování licencí na lukrativní výrobu biolihu, nebo to, že Paroubkovu ženu sponzoruje magnát v hazardu. Bude špatné, když se podobné informace o akcích současné vládní koalice dozvíme až za tři roky a budeme opět jen pouhými registrátory minulé korupce.

Čunek odchází z vlády, to je skvělé, ale je to jen první krok. Dokud nevysvětlí nebo nebude přes jeho mlčení odhaleno, kde vzal ty tři a půl milionu korun, není důvod k oslavám. Protože odchod jednoho politika není vítězství, toho veřejnost dosáhne, až dokáže odstranit systémové chyby, které umožnily Čunkovu kariéru.