Jak je na světě

Nad hlavou sytě modrá oblaka, slaměné slunce a téměř průhledný bílý měsíc. Okolo podzimní koláž z kanárkově žlutých lip, červenohnědých dubů, jilmů, javorů, prošrafovaná hutnou zelení smrků a borovic, stříbrnými pavučinami, klikyháky černých stínů a koláči hustého mechu na zemi. Les na pařížském předměstí. Dopoledne prázdný a tichý jako opuštěný kostel.

Šedivý pes spokojeně pobíhá závějemi barevného listí. Na rozcestí se zastaví a zvídavě zvedne hlavu. Po udání směru radostně vyrazí vpřed. Stezka se svažuje k potoku v údolí. Za chvíli je tak slyšet cákání a chlemtání vody. Když ho koupel přestane bavit, vyleze na břeh a začne se válet ve vysoké trávě plné křišťálových perel z ranní rosy. Díky slunečním paprskům i jeho srst září jako chuchvalce vzdálených galaxií.

Cesta se vine dál. Po levé straně křoviny a hustý les. Na druhém břehu potoka ploty zahrádkářské kolonie. Pes očichává neviditelnou stopu a nechtěně vyplaší volavku. Pták se pomalu vznese k modré obloze a majestátně zamíří proti proudu. Oči ho obdivně pozorují, dokud se nestřetnou se sluncem. Bolestná slepota rozlitého zlata, šumění vody, klid.

Tu se ozve výstřel. Z lesa vyletí hejno vrabců jako hrst broků. Chvíli se opět nic neděje. Pak zaduní další a další. Podle intenzity zvuků se neviditelní střelci přibližují. Náhle zavládne ohlušující ticho. Obraz cesty, potoka i lesa ustrne v nehybný celek. Jakoby se zastavil čas a s ním i veškerý pohyb. Ve vzduchu visí napětí v podobě zvýšeného tepu srdce.

Čekání utne dusot kopýtek. Na cestu se vyřítí divoké prase a zabrzdí nad potokem. Současně o kus dál vyběhne skupinka střelců. Nasadí flinty k ramenům, ale za muškou není jen váhající divočák, ale i lidská postava. „K zemi!“ Na rozkaz reaguje pouze prase. Zamíří tam, kde je nejmenší nebezpečí. Blíží se. Psovi se na hřbetě zježí srst. Ruka chňapne po obojku. Černé štětinami porostlé tělo pár metrů před srážkou prudce zahne do lesa. Pes se chvěje vzrušením, kolena se dodatečně rozklepou.

„Co tady děláte? Mohli jsme vás zastřelit, občanský průkaz, to je na pokutu,“ hulákají zadýchaní střelci. „Pokutu za co?“„Radnice zorganizovala hon na divočáky, protože rozrývají cyklostezky. A vy jste to překazil.“„Jak jsem to měl vědět?“ „Píšou o tom místní noviny.“ „Ty nečtu.“ „Pak se nedivte.“ „Čemu?“ „Že vás příště nějaká kulka nemine.“