Nostalgie

Tak máme další magazín. Jeho tvářnost je elegantní a zajímavá, což o to. Můžeme obdivovat, že se i při změně tak radikální podařilo evokovat ducha starého Respektu. A přece se přistihuji, že se v myšlenkách i fakticky vracím k poslednímu „nekomfortnímu“ 35. číslu. Tak mi byly ty noviny blízké, nejen pro medvědy!

Podezírám se, že moje nostalgie po starém Respektu může mít osobní příčiny, věk, myšlenkovou zkostnatělost. Možná i profesionální zátěž, vždy hledající dopady na přírodu. Mám na magazíny, zaplavující novinové stánky, spadeno také jinak, ale jistě i pro jejich obtížnou recyklovatelnost.

A přímo hrůzu mám z magazínů od chvíle, kdy redakce Marianne požadovala, aby pokus o ekologickou osvětu byl doplněn fotografií autorky pokořené prací redakční vizážistky.

Ulevilo se mi, když jsem se v editorialu

35. čísla dozvěděla, že v nostalgii po starém Respektu nejsem sama. Někteří čtenáři se redakci „svěřovali se svými obavami, zda touto změnou nepřijde Respekt o část své identity“. Psali, že „jim vyhovuje původní formát a novinový papír jako záruka tradice, na níž jim záleží“.

„Zvyknete si,“ říkají redaktoři. Ta slova známe ze života jako útěchu, když dolehne zlá změna; dobrá zvyk nepotřebuje. Je smutné, když musíme změnu, na niž je třeba si zvykat, sami připravovat. Ostatně, není nadnesené považovat nový…