Podobenství

Kdesi uprostřed Brna – ale z důvodů, jež snad pochopíte, neprozradím, na které ulici – je luxusní byt s velice nízkým nájmem. Ale přesto většinu času zeje prázdnotou. Aspoň zatím. A já doufám, že ještě hodně dlouho.Vám, kteří si potrpíte na starosvětskou terminologii, řeknu teď, že na tom bytě leží jakási kletba, ale vám, kteří vnímáte svět spíš v jeho heideggerovsko-foucaultovské souvztažnosti, budu zas tvrdit, že ten byt je něčím jako reterátem vědomí, usunuje totiž naše vnímání přímo přízračným způsobem.

Ten, jenž se tam pokoušel nějaký čas bydlet, mi to pak objasnil na několika příkladech:

Po celou tu dobu, co jsem tam přebýval, jsem viděl a vnímal všechno jenom v ujetých a pošahaných, tedy usunutých funkcích a účelech. Tak třeba stůl! U stolu stolujeme. Slouží nám v jídelně, v pracovně, případně jako kulatý stůl, u něhož besedujeme s přáteli či názorovými protivníky. Kdežto já, představ si, používal v tom bytě stoly k zabarikádování dveří! Neměl jsem k tomu vůbec žádný důvod, pouze ten, že jsem si tam byl naprosto jist, že vlastním účelem stolu je zatarasit přístup do bytu. A tak jsem teda tarasil. A když mě tam někdo přesto navštívil, tak jsem ho tam nikdy neviděl jako hosta, nýbrž vždycky jen jako vetřelce, s kterým musím co nejrychleji zatočit. A další příklad, ve své jednoduchosti ještě názornější. Zubní protéza! Většina z nás ji vkládá do úst nebo do sklenice. Já ne! Já…