Květinový čtvrtek na burze

Ochromení burzy si obvykle spojujeme s nějakým černým pátkem, ohlašujícím příchod hospodářské krize a nestability. Přesně před čtyřiceti lety se ale ukázalo, že může být i docela zábavné. Předposlední srpnový čtvrtek roku 1967 vešla do návštěvnické galerie newyorské burzy skupinka dlouhovlasých hippies a začala dolů házet jednodolarové bankovky. Užaslí burziáni rázem zapomněli na obchody. Ti vyrovnanější se smáli a mávali hipíkům na pozdrav, nemalá část obchodníků ovšem zcela podlehla ekonomickým poučkám o maximalizaci zisku a začala po pršících dolarech (celkem jich bylo tisíc) horečnatě chňapat a lovit je zpod stolů. „Dělají jen to, co vždycky,“ odtušil vedoucí květinové bojůvky Abbie Hoffman, než ho odvlekla ochranka.

Na happenigu tehdy vedení burzy moc nevydělalo – bankovky zmizely v kapsách obchodníků a zakrytí galerie neprůstřelným sklem, které mělo napříště podobným nepřístojnostem zabránit, přišlo na víc než dvacet tisíc dolarů. Radoval se ovšem zmíněný Abbie Hoffman. Další podařený kousek v řadě z něj pomalu ale jistě dělal jednu z nejzábavnějších postav z řad radikálů americké kontrakultury 60. let.

Narodil se ve Worcesteru v roce 1936 v rodině židovských přistěhovalců. Už na střední škole měl pověst rebela, který kouří na záchodě, vede obscénní řeči a nenechá na pokoji žádnou holku z okolí. Vysokou školu studoval u Herberta Marcuse, neomarxistického filozofa frankfurtské školy, který z Hoffmana udělal radikálního levicového aktivistu. Začal jezdit na americký Jih demonstrovat za zrovnoprávnění Afroameričanů, kamarádil se s radikálními Černými pantery a v polovině 60. let pak v New Yorku založil hnutí Yippies, vzývající sociální spravedlnost, volnou lásku, LSD a revoluci. Mezi ostatními květinovými vůdci ho proslavil především smysl pro humor. Kromě nájezdu na burzu uspořádal v 60. letech například obří demonstraci ve Washingtonu, při níž se 50 tisíc lidí intenzivním soustředěním snažilo přimět Pentagon k levitaci, což by podle Hoffmana zcela jistě ukončilo vietnamskou válku. Jindy vydal příručku s radami, jak co nejlevněji přežít v New Yorku, a opatřil ji poněkud navádějícím titulem Tuto knihu ukradni, což vzala řada čtenářů doslova, takže knihkupci brzy odmítli dílo prodávat.

I své střety se zákonem si rebel zpočátku docela užíval. Proces s tzv. chicagskou osmou, tedy předními aktivisty, kteří údajně vyprovokovali střety demonstrantů s policií, proměnil v roce 1969 v divadelní show a po vynesení rozsudku (pět let vězení mu později zrušil odvolací soud) doporučil soudci, aby vyzkoušel LSD. Jenže euforie 60. let se zvolna měnila v neurózu následující dekády, a  Hoffman – podobně jako mnozí jeho souputníci – postupně ztrácel kontrolu nad svým drogovým návykem. Chytili ho v roce 1973 při prodeji kokainu za 36 000 dolarů. Před nástupem do vězení Abbie zmizel a sedm let se ukrýval před zákonem. I na útěku ovšem stíhal pravidelně dávat rozhovory nebo třeba vést pod krycím jménem Barry Freed kampaň za záchranu řeky St. Lawrence. Ilegalita ho ale unavila, takže se v roce 1980 vzdal úřadům a odseděl si část trestu.

V 80. letech už nebyl ve své kůži. „Stáří se blížilo a on kolem sebe neviděl žádné sociální změny,“ vzpomínal později jeho dávný přítel a advokát Tom Hayden. „Byl mladistvým delikventem s šedivými vlasy, myslím, že ho to hodně ničilo.“ V pragmatické reaganovské Americe měl Hoffman pověst extremisty a na jeho přednášky chodilo čím dál méně studentů. Když v roce 1989 spáchal sebevraždu, ukázalo se, že dlouhá léta trpěl těžkými depresemi. Na pohřeb dorazilo přes 900 starých přátel a média si povšimla, že na rozdíl od nebožtíka Hoffmana se řada z nich změnila k nepoznání. Třeba takový Jerry Rubin, Hoffmanův nejbližší kolega z časů nájezdů na burzu a Pentagon, si koncem 80. let vydělával coby finanční analytik z Wall Street.