Pět hospod, dva bary a noční klub

Williamsův pohled na cardiffské podsvětí.

V evropských městech jsou čtvrti, které si podržují svůj nezaměnitelný charakter po celá desetiletí – než se stanou centrem mediálního zájmu a turistickou atrakcí. Jednou z takových čtvrtí je i cardiffský Butetown. Území rozkládající se kolem historických doků se zástavbou z počátku 19. století a od poloviny století dvacátého díky přílivu imigrantů z Afriky, Karibiku i Blízkého východu jedna z nejvýrazněji multikulturních čtvrtí v Británii.

V šedesátých letech vzala část staré zástavby nenávratně zasvé a místní historická architektura od té doby chátrá, což je předmětem časté kritiky milovníků „starého Cardiffu“. Mezi ně lze zařadit i Johna Williamse, jehož kniha Pět hospod, dva bary a noční klub právě vychází v českém překladu.

Pasáci a politici

V Johnu Williamsovi (1961), jehož předchozí Cardiffská trilogie byla britskou kritikou hodnocena velmi kladně, našel Wales svého Irvina Welshe. Tedy zejména pokud jde o zachycení zvláštního světa pasáků, feťáků a prostitutek a o využití lokálního dialektu.

Podobně jako publikace Hotel Svět skotské prozaičky Ali Smithové, jejíž překlad v Argu vyšel nedávno ve stejné edici AAA, je i Williamsova kniha zvláštním prozaickým útvarem kdesi na pomezí mezi románem a povídkou. Tvoří ji osm povídek, které jsou však vzájemně propojené, takže jako celek vytvářejí jakousi románovou pavučinu zachycující často tvrdou, ale i humornou realitu života v chudém Butetownu.

V tomto ohledu je zajímavé, že život Williamsových postav není omezen rámcem jedné knihy: stejní hrdinové, které nacházíme v těchto povídkách, například bývalý ragbista Kenny Ibadulla, prostitutka Maria nebo její syn Jamal, vystupují i v dalších Williamsových románech, a vytvářejí tak dojem, jako by si žili svým vlastním životem a jen čas od času na nich spočinulo oko nezávislého pozorovatele.

Má to souvislost s celkovým odstupem, který si Williams udržuje od své látky. Sympatické je to v tom, že i když píše o věcech, které nejsou zrovna hezké (krádeže, obchodování s drogami) nebo jsou přímo odporné (vydírání, zneužívání jedněch druhými), činí tak bez jakéhokoli moralizování. Jeho obraz problémové a nepříliš sociálně šťastné čtvrti velšského hlavního města tak není moralistní, nýbrž v určitém smyslu estetický.

Ostatně ono ani moralizovat příliš nejde, protože hranice mezi „rovným“ a „pokřiveným“ je ve Williamsových knihách velice tenká. Prostitutky jsou možná zneužívány svými pasáky a feťáci dealery, ovšem v čem je to horší než licoměrnost politiků, kteří neváhají použít marginalizovaných skupin v boji o moc, nebo pokrytectví médií, která vidí v koloritu chudinské čtvrti a osudech zde žijících lidí potenciál pro mediálně vděčný „příběh“, samozřejmě náležitě podaný?

„Dva kluci se oblíkli jako Yardies – zlato, ohromný botasky, tmavý brejle – a bylo to podle domluvy. Zas byli jednou všichni spokojený. Kim zaplatila Mikeymu a Colovi výdaje, a když pak byli ve střižně, byla jednoznačně za hvězdu.“ Zde se nicméně nabízí poněkud znepokojující otázka, totiž zda této výtce může uniknout i sám John Williams, který se stejně tak jako novinářka Kim z Butetownu snaží „vytěžit“ co nejvíc pro svou potřebu.

Tak akorát dlouhé

Zvláštním rysem povídek (místy se to objevuje i ve Williamsových románech) je důraz na architekturu: každý příběh je situován na jedno konkrétní místo (bar, hospoda anebo třeba mešita), které má nějakou historii, jež dodává současnému ději specifický rozměr. Často jde o bývalá místa neřesti, která nyní dostala „seriózní“ nátěr v podobě hospody či nákupního střediska. V úvodní povídce Black Ceasar’s je toho využito k dosažení komického efektu, když skupinka místních pod vedením Kennyho Ibadully dojde k názoru, že by své sociální problémy snad mohli vyřešit příklonem k islámu, a rozhodne se vybudovat mešitu – shodou okolností nad nočním klubem.

Příběhy, které nám Williams nabízí, jsou barvité, humorné, ovšem nějakou silnou pointu od nich nečekejme. Jeho texty trochu připomínají cestopisy – předkládají určitý obraz života jedné konkrétní lokality. Tento obraz může snad po chvilce působit omšele, nicméně délka této povídkové sbírky je tak akorát.

Autor je anglista a překladatel.

John Williams: Pět hospod, dva bary a noční klub, přeložila Zuzana Koubková, Argo, 168 stran.