Dívka a bezvýchodný trojúhelník

„Na některá místa slušný člověk nechodí, a když přijde, bývá zpravidla ve své slušnosti otřesen. Pajzl v podzemí Závodního hotelu ve Vítkovicích, kdysi noční klub s tanečním parketem, dnes nálevna s automaty přezdívaná Ponorka nebo Kanál. V tropickém létě a v určité náladě člověk ocení právě její sklepní chlad a skrytost před světem na povrchu. Jen si tak přečíst noviny, dát si mezi těmi existencemi dvě piva a jít. Ale nejde to, ty lidi je nějak moc slyšet. Rychlé výpovědi o rozbitých rodinách, krutostech, krádežích a strachu vylézt lidem na oči ve mně oslovují tytéž vlastní motivy, třebaže, jak sám rozšafně dodávám, na jiné úrovni.

A pak dojde na přímé oslovení. U mého stolu se zastaví žena z etnické menšiny, která v této čtvrti tvoří spíše většinu. Je takzvaně neurčitého věku, to znamená, že jí je možná třicet a vypadá na šedesát. Atributy obou krajních bodů mého odhadu jsou na ní přítomny. Krátká sukně, červené lakované střevíce, růžová halenka bez rukávů a křiklavé laciné šperky napovídají koketnost, avšak zvadlost všeho, co tento mladistvý ústroj nesmyslně odhaluje, a skoro bezzubá ústa a ztrhaná opuchlá tvář jsou antitezí jakékoli přitažlivosti. Asi to nemá v hlavě v pořádku, když se tak strojí, říkám si a snažím se koukat jinam. „Chceš si zajebat?“ zeptá se mě s jakousi chtivostí hlase, její oči přitom zůstávají pořád vyhaslé. „Chceš vykouřit?“ „To snad ani ne,“ odpovídám nevrle. „Proč nechceš?“ „Nejste už na to trochu…“ stydím se říct slovo „stará“, jsem přece slušný člověk. „Ale já nemyslím se mnou,“ rozesměje se strašlivým kuřáckým smíchem, „já mám nahoře holku, osmnáct roků, krásná! Ta ti udělá za pětistovku všechno. Fakt, osmnáct má!“ vykřikuje s plačtivou intonací typickou pro její menšinu. „To je její dcera,“ komentuje přiopilý stařík od vedlejšího stolu, „ona prodává svoji dceru!“ „A co je ti potom, ty už na to stejně nemáš!“ směje se mu matka kuplířka. „A ven!“ hřmotný vrchní popadne ženskou za rameno a tlačí ji k východu. „Tady nemáš co dělat, tady máš zákaz, rozumíš? Zákaz!“ „To je diskriminace,“ brání se žena, než za ní zapadnou dveře. A tam na ni čeká ta její holka. Teď si vzpomínám, že jsem je už několikrát viděl spolu. Na denním světle všechno vypadá jinak. Hezká a ztepilá, i když je jí asi patnáct a vypadá na třicet. „Já vám dám diskriminaci, vy …,“ vrchní si uleví nadávkou běžně užívanou pro příslušníky této menšiny.

Tak to máme, črtám si trojúhelník názorů ohraničujících tuto situaci: vrchní, spíš praktický než ideologický rasista, si myslí, že oni jsou všichni takoví, a kdyby odsud zmizeli, byl by jen rád; já, moralizující intelektuál a ne-rasista, vím, že zdaleka všichni takoví nejsou, ale teď jsem zděšen faktem, že lidé prodávají vlastní děti a já nevím co s tím; a stará kuplířka je naštvaná hlavně proto, že jí zkazili kšeft. A dcera, kdoví co si myslí? Když ji potkávám, zdá se mi, že nemá ve tváři vůbec žádný výraz. Že si nic nemyslí, jen ví, že z tohoto trojúhelníku nevede žádná cesta ven.

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil.