Zbytnělé srdce Elvise Presleyho

Když Elvis Presley před třiceti lety šestnáctého srpna umíral, byl na nejnižším bodě své kariéry: rozložený jako člověk i jako zpěvák, sledovaný už jen vysmívajícím se bulvárem. Jako by v mladých letech rozdal energii, která sice proměnila svět, ale po osmatřicátém roce života mu těžce scházela.

Leonard Bernstein jednou řekl, že žádný člověk nezpůsobil ve dvacátém století větší kulturní pohyb než Presley. „Elvis vtiskl do dnešního světa rytmus. Nejen do hudby, i do vyjadřování, oblékání, způsobil společenskou revoluci.“ Na debutové elpíčko (1956) nikdo nesázel: žádné zkušenosti s bílým rock´n´rollovým zpěvákem do té doby nebyly. Od Presleyho tu lze slyšet ponor do smyslného černého rhythm & blues, ale i pouto k bílé country music, naplněné tradicí a vírou. Nechybí blues, rockabilly ani poněkud přeslazené balady.

Presley, jehož kariéru významně umocnil velký nástup televize, zcela mimořádně ovlivnil podobu šedesátých let. Na jejich konci prožil slavný návrat na scénu, netrval však dlouho. V roce 1973 se konal historický televizní přenos Aloha From Hawaii: koncert z idylického ostrova sledovala miliarda pozemšťanů, což byl telekomunikační rekord. Za scénou ale Elvis zjistil, že je mu žena nevěrná s jejich společným trenérem karate. Nejdřív objednal nájemného vraha, nakonec se jen rozvedl. Pro svérázného a pošetilého Elvise to byl začátek izolace od světa.

Tolik vysmívaná tloušťka, do které se propadal, by mohla být jeho osobní věc, do které světu nic není: kdyby zároveň pasivně a bez zájmu nekoncertoval. Podobně jako z jiné americké legendy Buffala Billa, i z Presleyho se stal před smrtí cirkusový medvěd, vláčený impresárii napříč Státy pro – čím dál chabější – naplnění kasy. Elvis začal jíst ve velkém pilulky: jeho lékař byl později zbaven licence, během osmi měsíců vypsal Elvisovi třeba dvě stě receptů.

Zprvu úspěch trval. Na konci turné v roce 1975 přijelo na Presleyho do Michiganu dvaašedesát tisíc lidí. Bylo ale čím dál víc jasné, že Elvis zastupuje něco úplně jiného než v mládí. Už nebyl rebel: ženy v publiku ho obdivovaly jako vzorného syna, jeden z největších koncertů v roce měl Presley v té době k Svátku matek. Elvis nijak neusiloval o uchování původní image. Jeho vývoj jako by říkal: s léty se člověk prostě změní…

Po celá sedmdesátá léta se vydavatelé snažili získat od Presleyho nové nahrávky, ale víceméně to nešlo, proto vycházely tak často koncertní záznamy. Nahrávací studio bylo přestěhováno k Elvisovi domů, kdyby chtěl náhodou zachytit moment inspirace… Ale když náhodou vstoupil do studia, byl bez zájmu a nesoustředěný. Pořád polykal pilulky. Ve chvílích samoty prý vedl hovory s Jessem, svým mrtvě narozeným dvojčetem.

Jaké světlé momenty asi prožíval během posledního roku, který prý mimo pódium trávil nonstop v posteli? V rané éře videa si zas a znova pouštěl skeče Monty Python. Jinak měl paranoický strach z lidí a cizopasníků. Na pódiu byl nesmírně nervózní: dobře věděl o tom, že vypadá jako vlastní karikatura.

16. srpna 1977, v předvečer dalšího amerického turné, našli Elvise v jeho memphiském sídle Graceland na zemi v koupelně. Byl mrtvý. Výsledky pitvy nebyly zveřejněny: smí se tak stát až letos. Lékaři ale prozradili médiím, že na žádné drogové předávkování Presley nezemřel: trpěl zbytnělostí srdečního svalu a nejspíš ho zabila arytmie. Prezident Jimmy Carter v prohlášení pochopitelně nezmínil, jak Elvis na návštěvě v Bílém domě nabízel infiltraci kruhů hippies a služby zvláštního agenta.

Je-li něčí kariéra na samém dně, smrt jí může jen prospět. Na posledním singlu, který Presley vydal, byla písnička Way Down. Se zprávou o jeho smrti začala v hitparádách stoupat.