Před deseti lety

V horkých srpnových dnech roku 1997, předcházejících sarajevskému atentátu, se Respekt rozhodl čtenáře šetřit a kromě válek gangsterů v pražských ulicích jim dopřát i oddychovější čtení. Domácí rubriku proto otevírá reportáž o čističi bot Michaelu Grivalském. Coby mladý chlapec se těžce zranil při autohavárii a s poškozenou pamětí byl později rád, když sehnal práci ošetřovatele dobytka na státním statku. Když statek po revoluci zkrachoval, rozhodl se zkusit štěstí jako živnostník a začal na Václavském náměstí čistit boty. Časem se vypracoval, pořídil si pojízdné křeslo, výměnou za reklamu si zajistil dodávky kvalitních krémů a stal se svéráznou postavičkou, vyhledávanou novodobou podnikatelskou elitou. Ještě o deset let dříve by byl takový osud ukázkovým příkladem buržoazního vykořisťování, teď už ale působil jako následováníhodný příběh o tom, jak se handicapovaný člověk dokázal prosadit.

Zdánlivě ještě lehčím čtením je hlavní téma čísla o pokleslé literatuře pro děti nazvané Krev až do poslední zprávy. Spisovatelé a znalci tehdy varovali, že záplava brakového čtiva může vážně poškodit dětský vkus i hodnotový systém. Autor článku Viktor Šlajchrt došel k méně skeptickým závěrům. V knihách pro chlapce sice skutečně teče krev proudem a kýčovité dívčí čtivo je nabito silně erotizovanými stereotypy, ale dětská duše se jen tak snadno zkazit nenechá. Brak patřil k nejoblíbenějším kratochvílím juniorů ve všech dobách, a navíc se ukázalo, že dítě z něj často přesedlá na kvalitnější literaturu. Lepší, když čte škvár, než když nečte nic. Ta slova zní aktuálně i dnes, a navíc jsme díky Harrymu Potterovi od té doby zjistili, že s dětským vkusem to není tak zlé.

Respekt 33/97