Osud sloního muže

„Už nejsi Sloní muž, teď jsi Romeo.“ Moment, kdy krásná Anne Bancroftová políbí na tvář nejohyzdnějšího muže Anglie, asi málokterému divákovi filmu Davida Lynche nevehnal slzy do očí. Slavný režisér zfilmoval životní příběh Josepha Merricka alias Sloního muže jako podmanivou metaforu o dobru a zlu, v níž osudem poznamenaný člověk přitahuje obojí vrchovatou měrou. A jak to bylo doopravdy?

Joseph Carey Merrick, který přišel na svět před 145 lety v anglickém Leicesteru, se v hlavních rysech filmové postavě podobá. Jako novorozeně působil docela normálně, ale ještě než oslavil druhé narozeniny, začaly jeho tělo a tvář pokrývat četné tumory. Výrůstků a kosterních deformací přibývalo, brzy vyřadily z provozu chlapcovu levou ruku a jeho hlava nabyla těžko představitelného tvaru. Chodil a mluvil jen s velkými obtížemi. Lékaři zkoumající Merrickovy ostatky nejprve usoudili, že pacient trpěl takzvanou elefantiázou, nemocí způsobenou parazitem. Časem se diagnóza změnila na genetickou poruchu neurofibromatózu a až v roce 1979 (kdy vznikal Lynchův film) badatelé prokázali, že Sloního muže sužoval extrémně vzácný Proteův syndrom – vrozené onemocnění způsobující abnormální růst tkání.

V chudé dělnické čtvrti se Joseph rychle stal předmětem pozornosti okolí a také šikany. Kdykoli vyšel z domu, obklopoval ho hlouček posmívajících se dětí. Citlivý mladík, který se naučil číst a psát, což bylo v jeho prostředí vzácné, ústrky velmi trpěl. Situace se ještě zhoršila, když mu zemřela matka a otcova nová manželka, znechucená Josephovým zjevem, nemocného postupně donutila odejít z domu.

Lynchův film se od reality zásadně odchyluje jen v jedné věci – když líčí Merrickovo angažmá v kočujícím „obludáriu“, kde vedle siamských dvojčat, liliputů a v lihu naložených lidských plodů vystupoval jako jedna z hlavních atrakcí. Ve skutečnosti nežil Sloní muž zavřený ve vlhké kobce, týraný karabáčem věčně nalitého principála. Naopak. Joseph Merrick vzhledem k svému zdravotnímu handicapu nemohl sehnat žádnou práci, takže nabídka účinkovat v „divadle zrůd“ pro něj znamenala záchranu. A jakkoli nám dnes takové podnikání může připadat neetické, Merrickův zaměstnavatel Tom Norman se vůči Slonímu muži choval jako korektní manažer. Joseph byl jeho hlavní hvězdou, a tedy i zdrojem příjmů, takže dostával velice slušný plat 200 liber měsíčně. Pro srovnání – z tolika peněz tehdy vyžila tříčlenná rodina.

Do problémů se Joseph Merrick dostal až poté, co anglické úřady obludária zakázaly a on odjel pracovat do Belgie. Dal se dohromady s chlapíkem, který mu ukradl úspory a zmizel. Zoufalý Merrick se vrátil do Anglie, kde se ho ujal doktor Frederick Treves z Královské londýnské nemocnice a v jejím podkroví mu zařídil trvalý azyl. Z někdejší zrůdy se díky chirurgově péči stala svérázná celebrita viktoriánské éry. Muž s pohnutým osudem se stal „dítětem Anglie“, navštěvovaly jej význačné osobnosti a starost o jeho budoucnost vyjádřila osobním dopisem dokonce královna Viktorie. Křeslo speciálně navržené věhlasným inženýrem nemocnému muži usnadňovalo odpočinek a nemocnice pravidelně dostávala nabídky mecenášů, ochotných spolufinancovat pacientův pobyt.

Joseph sám měl ještě jedno přání – přestěhovat se do domova pro slepé, aby měl šanci, že se do něj zamiluje dívka, kterou nevyděsí jeho zevnějšek. Než v sedmadvaceti letech zemřel na zápal plic, stihl si Joseph Merrick svůj sen splnit alespoň částečně na dvou letních dovolených se skupinkou nevidomých.

Vzácný Proteův syndrom, který Sloního muže trápil, zůstává dodnes pro lékaře malou záhadou. Statistiky od objevu diagnózy evidují jen necelých 200 případů onemocnění, což je příliš málo pro výzkum možné léčby. Dodnes medicína dovede pouze zmírnit pacientovy zdravotní obtíže, ale nikoli nemoc léčit.