Čarodějnice

Čarodějnice z jednoho obyčejného francouzského předměstí.

V knize spisovatelky Marie NDiayeové Čarodějnice se vyskytuje jedno nejmenované francouzské město, lépe řečeno předměstí v podobě satelitní čtvrti za obchodní a průmyslovou zónou. Na takové aglomerace lze ve Francii vskutku narazit všude a jsou si podobné jako vejce vejci: geometricky uspořádaný shluk naprosto stejných vilek obyčejně žluté barvy s miniaturními zahrádkami, kde stojí totožné plastové sedací soupravy, kulaté bazénky, rošty k opékání masa, houpačky, skluzavky nebo pingpongové stoly.

V takových podmínkách žije hrdinka románu, nevýrazná a nejistá Lucie. Je ženou v domácnosti a matkou dcer – dvojčat. Její manžel, nevrlý Pierrot, sice vydělává slušné peníze, ale současně dává stále víc a víc najevo, že všechno není, jak má být. Někdejší okouzlení láskou vzalo za své a každodenní rutinu narušují jen malá rodinná dramata, jež opět převálcuje monotónní chod domácnosti: odjezd do práce, odchod děvčat do školy, úklid, nákupy, návraty domů, příprava večera, televize.

Na první pohled se tedy nic zvláštního neděje. NDiayeová však přesnými šlehy a postřehy začne pozvolna pitvat ono zmrtvění duše, jímž moderní člověk platí za svůj blahobyt.

Přízrak smrtelné nudy

Stereotypy i marnost takto nasměrovaných životů Lucie i Pierrota na čtenáře nevyhnutelně působí jako dušičkové počasí a vnucují mu otázky po smyslu této nekonečné řady šedivých a jednotvárných dnů. Součástí textu je ale i druhá, snivá a fantaskní rovina vyprávění, v níž se Lucii a ženám z jejího rodu na čele z ničeho nic objevují krůpěje krve, neboť jsou obdařeny generacemi přenášenou schopností individuálně odlišného stupně čarodějnictví. V Luciině případě jde o možnost nahlédnout do osobní i cizí minulosti či budoucnosti. Je to danajský dar, protože hrdinka s ním neumí pořádně zacházet. Díky němu ovšem tuší, že by život mohl mít pestřejší a zároveň plnější podobu.

Únik k magičnosti, k nadpřirozenu pro ni nepředstavuje nic jiného než obranu před fádním plynutím času ve čtvrti přes den poloprázdné. Jako přízrak smrtelné nudy jí přitom nehlučně putuje a vniká do soukromých životů vyžilá a světsky vyhlížející sousedka Isabela, jež si vnitřní neuspokojení kompenzuje na obyvatelích i vlastním synovi. S potěšením je terorizuje verbální brutalitou a pomluvami.

Podle rodové tradice musí Lucie zasvětit své dvanáctileté dcery do zděděných schopností. Prožívá při tom nejasné vize a vidiny, z jejichž útržků a dalších signálů dešifruje blížící se katastrofu, osudovou životní změnu. Ta nastane pár dnů poté, co úspěšně skončí iniciace dvojčat. Nespokojený a životními stereotypy usmýkaný Pierrot vybere v bance peníze a rodinu beze slova opustí.

„Klidný život, který jste vy čtyři vedli, k tomu prý cítí jen znechucení, náhlý, nepotlačitelný odpor. Práce, kolegové, ambice, to všechno ho odpuzovalo. Váš dům, vaše čtvrť, rodinný život, všechno ho strašně otravuje, to mi řekl, byl nevrlý a zatrpklý,“ tvrdí Lucii při pátrání po Pierrotovi jeho matka, aby pokračovala: „Už nechce pro nikoho existovat. Chce, abychom ho pokládali za mrtvého.“

Uslintaný šnek na kanapi

Ke klíčovým větám NDiayeová dospěje uprostřed románu a zdá se, že velké téma o bolavé duši moderního a v blahobytu žijícího člověka nezadržitelně spěje k nějakému vysvětlení, k pokusu o empatii do myšlení lidí, kteří mají vše, a přesto jim něco podstatného schází. Další směr vyprávění ale vypovídá o tom, že se autorka nelehkého syžetu zalekla a na úkor hloubky rychle přehodila výhybku na cestě za příčinami frustrace současných úspěšně žijících lidí.

Existenciálně laděný příběh, v němž opuštěná Lucie objíždí příbuzné a hledá smysl života v pokusu sblížit rozvedené rodiče, se bohužel zvrtne v kouzelnické varieté. Dcery se promění ve vrány a apatické Lucii někam odletí. Její matka, daleko nadanější čarodějka, transformuje bývalého manžela do podoby uslintaného šneka. Tajemně zmizelá sousedka Isabela se náhle vynoří jako prosperující ředitelka obskurní „Ženské univerzity duševního zdraví“, kde nakonec životem vyčerpaná Lucie skončí jako profesorka kurzu „Nestranného poznání minulosti a budoucnosti pro potřeby vlastní i jiných“. Korunu tomu všemu nasadí závěr knihy, kdy je Lucie svými studentkami nařčena z čarodějnictví a uvržena do vazby, kde se ji pokusí upálit pověrčivý policista.

I přes tyto nepříliš zdařilé peripetie kniha Čarodějnice stojí za to. Spisovatelka Marie NDiayeová (1967), po otci senegalského původu, za svá předešlá díla ne náhodou získala cenu UNESCO i prestižní literární ohodnocení Fémina. Je dobrou vypravěčkou a zejména popisy nudných francouzských maloměst uzavřených i se svými důstojnými notábly do sebe samých, deskripce nehybnosti konzervativně vedených domácností, názorových i zvykových manýr jejich obyvatel, dychtivosti mužské populace pózovat a autoritářství mladých žen, jakož i pregnantní charakteristiky nových zbohatlíků vypovídají o současné Francii daleko více než obsáhlá sociologická studie.

Lucie svého Pierrota na konci vyprávění nalézá. Trochu ho změnily vousy a břicho, ale jinak je pořád stejný. Žít plně svůj život zkrátka nelze, pokud člověk přesně neví, co od něj chce a očekává. I to by mohlo být poselství Čarodějnice, která znovu objeví otráveného muže v kruhu nové početné rodiny před rozblikanou televizní obrazovkou.

Marie Ndiaye: Čarodějnice, přeložila Ivana Tomková, Argo, 104 stran.