Darkmans Nicoly Barkerové je nejzajímavější knihou britského trhu.
Šest románů, dvě povídkové sbírky a teď román sedmý. Román, který působí jako šok a žádného čtenáře nenechá chladným. Někteří z něj budou u vytržení, budou jej vynášet jako dílo, na které anglicky psaná literatura dlouho čekala. Mnohem víc však bude těch, kteří jej prostě a jednoduše nedočtou. Ale to tak nějak k Nicole Barkerové (1966) patří. Pokud její dílo znáte, máte dojem, že právě takhle je to dobře.
U nás vyšel zatím pouze její román z roku 2000 Doširoka otevřené v překladu Věry Chase. Přestože internetová knihkupectví hlásí, že je kniha už dávno vyprodána, Odeon o vydání dalšího autorčina románu údajně neuvažuje. Což je velká škoda. V současné britské literatuře plné hvězd a hvězdiček, ze kterých se záhy stali globální „Spisovatelé“, tj. autoři bestsellerů, na jejichž nové tituly se stojí fronty, Barkerová vyčnívá jako jedna z mála „vážných“ autorek. Na rozdíl od svých kolegů není univerzálně přijímána po celém světě a budí rozporuplné reakce i v Anglii. Je ale vůbec třeba, aby vše, co vznikne v nějaké dominantní kultuře, bylo okamžitě přejímáno? Podle autorky globální přesah jedné literatury, v tomto případě anglicky psané, maže veškerá místní specifika. Za snadnou instantní přenositelnost literatury a kultury – naznačuje Barkerová – platíme všichni velkou daň v podobě přejímání a preferování témat, jež se snad mohou jevit jako globální, ale ve skutečnosti jsou velmi mělká. Zato texty Nicoly Barkerové jsou promyšlené až do nejmenšího detailu. Nesnaží se prvoplánově oslovit co nejširší publikum, nepodbízejí se. A to je přitom jejich dominantním rysem humor. Barkerová naplno využívá svého privilegovaného postavení autorky, hraje si se čtenáři jako kočka s myší. Zároveň ale ví, že se rozhodně nebude sama smát jako poslední – i ona je přece součástí té velkolepé hry, kterou s námi hraje jazyk, jež „má díry, kterými některé životy mohou úplně beze stopy proletět“, jak píše v novém románu.
Slangový termín Darkmans označuje čas, kdy se aktivity chopí zloději, tedy noc. Základní premisa románu se hodně podobá knize Doširoka otevřené. Ta se odehrává na uzavřeném ostrově nedaleko Londýna, kde se sejde několik naprosto rozdílných protagonistů: uprchlý vězeň, tulák bez domova, dívka snažící se zjistit, kdo byl její otec, fotograf, farmářka a její dcera. I v Darkmans, neboli Temné hodince, chcete-li, hraje významnou roli setkání. Tentokrát ovšem setkání ještě zvláštnější, zcela náhodné setkání otce a syna, kteří spolu dlouhá léta nemluví. Celý román se odehrává v Ashfordu, historickém městě v hrabství Kent. Zde žije Beede, otec ústřední postavy knihy Kanea, neúspěšný organizátor odporu proti výstavbě tunelu pod kanálem La Manche.
V kašpárkovské čepici
Barkerová před čtenáře staví novodobý epos, který se doslova vzpírá snadnému popisu. To je úžasný aspekt tohoto monumentálního románu. Beede v kavárně čeká na jistou Elen, pohlednou pedikérku, jež se trápí se svým manželem Dorym. Ten trpí nespecifikovanou duševní chorobou a do kavárny dorazí na koni, aniž by si byl vědom, že ho někde odcizil. Kane se vrací domů, nachází zde bývalou přítelkyni Kelly, členku famílie místních zlodějů a drogových dealerů, která utrpěla těžkou zlomeninu nohy po pádu ze zdi. Mezitím se dozvídáme, že životní prohru Beedeho nezpůsobil ani tak jeho odpor proti tunelu, jako krádež několika starožitných kachlů. Načež Beede narazí na životní příběh šaška Johna Scogina působícího na dvoře Eduarda IV. O stejného šaška se zajímá i syn Elen a Doryho, který buduje ze sirek neuvěřitelně manuálně náročný model katedrály sv. Cecílie. Právě šašek Scogin působí jako temná síla v zákulisí celé knihy, manipuluje jejími postavami, deformuje slova, která pronášejí jednotliví protagonisté.
Složité? A to zde přitom děj hodně zjednodušujeme. „Duch anarchie prostupuje v Darkmans všemi úrovněmi. Ke konci románu si již nemůžete pomoct a představujete si chichotající se Barkerovou v kašpárkovské čepici se zvonícími rolničkami, jak si vychutnává to, že je vždy jeden krok před svým publikem a nikdy si nedokáže odpustit ten poslední smích. Toto je dílo vynikající vypravěčky,“ napsala Melissa Katsoulisová v Timesech.
Historii v literatuře věnují současní britští autoři až neobvyklou pozornost. Nicméně to, s čím v Darkmans přichází Barkerová, je podstatně zajímavější: pokud Joyce kdysi řekl, že je historie zlým snem, ze kterého se Evropa musí probudit, pak Barkerová velice přesvědčivě ukazuje, že zlým snem je i samotný jazyk a že z něj se probudit jen tak snadno nelze. Minulost je vždy s námi, provází nás na každém kroku a určuje náš pohled na svět. Prolamuje se do přítomnosti a odmítá být vykázána do takových těch pohodlných přihrádek, jaké představují dnes tolik populární středověké atrakce na ulicích měst nebo historické romány rochnící se v anachronismech.
Darkmans je „historický román“ v pravém smyslu slova – nevěnuje se historii, nýbrž ukazuje historickou dimenzi jazyka. A ta je značně znepokojující: neustále ruší, připomíná nám, že používáme slova, která nám nepatří, a znemožňuje dosáhnout smyslu. I proto je tento román místy zdánlivě nelogický, nečte se snadno, nicméně ta námaha je nakonec bohatě odměněna.
Autor je anglista a překladatel.
Nicola Barkerová: Darkmans, Fourth Estate, 838 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].