Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie

Archeolog Israel Finkelstein odkrývá historii Izraele a Bible.

V poslední čtvrtině minulého století se o slovo vehementně přihlásila nová generace izraelských archeologů. Mnozí odmítají pracovat na nějakou ideologickou objednávku – ať už ze strany politických nebo náboženských institucí. Inspirováni metodou francouzské školy Annales začínají svůj obraz minulosti Izraele kreslit odspodu, z pozůstatků a stop všedního dne, z tržišť a smetišť. Spíše než jednotlivosti vytržené z kontextu sledují pohyby v rámci dlouhodobých epoch. Pracují systematicky, plošně a interdisciplinárně. Po šestidenní válce v roce 1967 mají navíc oproti svým předchůdcům přístup na palestinská území, na nichž podstatná část území biblického Judska a Samaří leží.

Kniha Objevování Bible přináší čtivou formou plody práce této generace. Jejím autorem je archeolog telavivské univerzity Israel Finkelstein (1949), který na ní spolupracoval s popularizátorem dějin Neilem Asherem Silbermanem.

V jedné ruce rýč

Příběh Starého zákona patří – vedle antiky, Nového zákona, středověké filozofie i všech podob osvícenství – k důležitým rezervoárům kolektivní paměti euroamerické civilizace. Vypráví o cestě lidu Izraele. Je to cesta časem i prostorem, od vysvobození společenství z egyptského otroctví, cesty do zaslíbené země, přes vznik davidovské dynastie v Jeruzalémě až po její porážku, přes babylonský exil až po řadu pokusů na půdorysu bájných vyprávění nově vybudovat společnost Božího lidu. Je to cesta, která vlastně začíná už stvořením světa a která se na stránkách Bible čtenáři mění v jeho vlastní cestu, kterou má sám jít.

Na rozdíl od mnoha jiných náboženských systémů jsou židovství i křesťanství – dvě čtenářské komunity, které kolem Bible vznikly – historickými náboženstvími. To znamená, že se jejich příslušníci vztahují k určitým dějinným událostem, které pro svou víru považují za konstitutivní. V obou náboženstvích tedy nejde pouze o světonázor, o ideologii nebo o životní styl (jakkoli o ně vždy také nějak jde), nýbrž o osudovou sounáležitost těch, kteří se chápou jako pokračovatelé příběhu, započatého v Bibli. Jelikož má ale tento příběh svá konkrétní kdy a kde, hrál v těchto náboženstvích zeměpis a dějepis vždy přední roli.

Vazba na místo a čas se projevila například ve středověkém poutnictví, ve fascinaci Svatou zemí a velmi neblaze i v křižáckých válkách. Osvícenství pak zahájilo éru kritického zájmu o Palestinu. V průběhu 19. století vznikají ve velkých evropských zemích archeologické společnosti, které začínají s průzkumem tehdejší periferie osmanské říše. Jejich pracovníky jsou především teologové, kteří svou činnost chápou v rámci osvícensky pojatého „ověřování“ Bible. Jde o období, které nestor izraelské archeologie Jigael Yadin označil slovy „v jedné ruce rýč, v druhé Bibli“. Tato tendence vyvrcholila v díle amerického archeologa a biblisty Williama F. Albrighta, v českém prostředí na něj navázal evangelický biblista Miloš Bič zejména ve své třídílné Palestině od pravěku ke křesťanství.

Jako by Bible nebylo

Israel Finkelstein je tedy představitelem poslední generace archeologů pátrajících v dějinách Bible. V minulosti se účastnil desítek archeologických expedic, mnohé z nich sám vedl. Až donedávna byl tento sekulární izraelský akademik znám spíše úzkému okruhu odborníků. Je autorem několika specializovaných monografií o archeologických kampaních (Šílo, Samaří, Negev, Megido). Píše v nich exaktním jazykem, má zálibu ve statistice, grafech a fotodokumentaci. Šest let starou knihou Objevování Bible nicméně úspěšně vykročil vstříc i široké veřejnosti.

Oproti dřívějším pracím, popisným archeologickým reportům záměrně formulovaným, jako by Bible nebylo, podniká tentokrát smělou rekonstrukci dějin Izraele. „Kolem roku 1200 př. n. l. se v centru kenaanské vysočiny udály velké společenské změny. Nenašla se žádná stopa po násilné invazi ani po infiltraci jasně definované etnické skupiny. Místo toho se zdá, že došlo k revoluci ve způsobu života. Na původně řídce osídlené vysočině, která se táhla od Judských hor na jihu po samařské pohoří na severu, daleko od hroutících se kenaanských měst, náhle vzniklo na vrcholcích hor asi dvě stě padesát osad. A to byli první Izraelci.“

Tak Finkelstein rekonstruuje počátky starověkého Izraele. Podle něj šlo o jednu z pravidelně se opakujících osidlovacích vln, k nimž v oblasti východního Středomoří v několikasetletých cyklech docházelo. V 10. století př. n. l. pak v důsledku této vlny vzniká na severu dnešního Izraele království, které se v regionu domůže značného vlivu, jehož stopy registruje moderní archeologie a jehož ohlas dokládají písemnosti sousedních říší.

Sto let na to začíná jižně od tohoto království v hornatém Judsku vystupovat ze stínu většího souseda trpaslík, kmenové společenství řízené z pevnosti v Jeruzalémě. V mnohém má k severnímu sousedovi blízko, zaostává za ním ale jak po stránce ekonomické, vojenské a kulturní, tak svou velikostí. Když však většího souseda smetou koncem 8. století ze scény Asyřané, přebírá Judsko v mnoha ohledech štafetu izraelské identity. Následující století, konkrétně období jeruzalémských králů Chizkijáše, Menašeho a Jóšijáše, je tak podle Finkelsteina dobou, kdy se začínají objevovat základní rysy židovství: víra v jednoho Boha nevyslovitelného jména JHVH, soubor životních pravidel, která z této víry plynou, a příběh, který si věřící vyprávějí. O několik staletí později pak naleznou tato témata svůj výraz v židovské Bibli, známé také jako první a rozsáhlejší část křesťanské Bible, Starý zákon.

Práce odvlečených elit?

Finkelstein v Bibli rozeznává ozvuky historických událostí. Ovšem, ozvuky silně transformované. Exodus Hebrejů z egyptského otroctví vidí v souvislosti s dlouhodobým pendlováním semitských kmenů mezi Afrikou a Asií. Jozuovo dobývání zaslíbené země považuje za zpětnou projekci unifikačních snah jeruzalémského krále Jóšijáše. Vyprávění o celoizraelském Davidově a Šalamounově království mělo podle něj především legitimizovat dynastii Davidovců v jejich snaze o převzetí tradic i území někdejšího severního souseda.

Ačkoliv mohou v našem prostředí některé Finkelsteinovy závěry znít převratně, autor stojí v rámci současné diskuse o dějinách Izraele spíše na pozici středu. To, že se za biblickým vyprávěním skrývají různé školy a že podoba tohoto vyprávění odpovídá pozdějším mocenským zápasům, vytušila na základě literární analýzy a religionistických srovnání evropská kritická biblistika již v 19. století. Někteří badatelé jdou dnes dokonce ještě mnohem dál a vznik Bible vidí především jako reakci na porážku Jeruzaléma Novobabyloňany v 6. století a následné odvlečení židovských elit. Ba někteří až jako židovskou odpověď na vábení globalizovaného helénismu.

Je samozřejmě otázkou, zda jsou historické reálie tím nejdůležitějším, co se má čtenář z Bible dozvědět. Pokud ale k Bibli přistupuje s otázkou po její historicitě, pak je k tomu Finkelsteinova kniha Objevování Bible skvělým úvodem.

Israel Finkelstein, Neil Asher Silberman: Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie, přeložila Marie Čapková, Vyšehrad, 336 stran.

Autor je odborný asistent katedry Starého zákona na Evangelické teologické fakultě UK.