Jeden den v životě
Po deseti dnech nezávislého cestování v Číně máme na kontě první noc bez troubení aut, křiku a bouchání v narvaných ulicích, prostě absolutní ticho.
Po deseti dnech nezávislého cestování v Číně máme na kontě první noc bez troubení aut, křiku a bouchání v narvaných ulicích, prostě absolutní ticho. Ve starobylém severočínském Pching-jau, jehož historie spadá do 8. století před Kristem a kde spatřila světlo světa první čínská banka, nám domácí přidělili pokoj do dvora. Rozhrnuji závěs, ze střechy vedle utíká kočka, nebe má barvu jednolité šedi a tašky se lesknou, ani dnes holt nebude fotka s azurem nad hlavou, ale o to přece nejde.
Jdeme ven, mrholí, z většiny komínků stoupá dým často nepěkné barvy, staré město sevřené kolem dokola hradbami se díky bezvětří topí ve smogu, který nutí ke kašli. Před jedním domkem právě skládají uhlí, které přitáhla na vozíku mula. Začínáme s prohlídkou města, v jehož uličkách zrovna probíhá rekonstrukce kanalizace a vodovodního řadu, za plného provozu. „Přispívat k budování zásadních projektů, zlepšovat životní prostředí lidu,“ hlásá transparent přes celou ulici nad výkopem. Nezbývá než spolu s ostatními přeskakovat výkopy, držet si nohavice trochu výš a vyhýbat se dělníkům, kteří po kluzkém bahně nosí na zádech cihly nebo tahají potrubí.
Navštěvujeme několik chrámů, katolický kostel a bývalé domy bankéřů. Mrholení přechází v déšť a napůl rozkopané město se mění v jedno velké bahniště. Troubíme na ústup, drápeme se na hradby. Odtud máme Pching-jao jako na dlani, polorozpadlé domky a dvorečky i s cvrkotem všedního dne. Začínám chápat, proč tenhle svým rozsahem unikát zapsali v roce 1997 na seznam UNESCO. Nic na tom nemění ani fakt, že v zadní, méně historické části města, je i řada bizarních továrních staveb a také podezřelý objekt obehnaný vysokou zdí s ostnatým drátem uvnitř a jednou strážní věží – ukazuji to pak domácím a jejich odpověď je dost vyhýbavá.
Při návratu „domů“ naši pozornost upoutá jakýsi průvod: vidíme muže s nosítky, kteří nesou cosi jako malý chrám. Pak jde kutálka, která hraje poměrně zvesela, následovaná třemi chlapíky v bílých čepicích s jakousi obětinou na tácku. Netušíme, co to je, ale pak jede náklaďák, který veze náhrobní kámen a je to jasné. Jako poslední projíždí další náklaďák, veze zahalenou rakev a vdovu.
Teď je šest hodin, v osm nám jede spací vlak do Si-anu, chceme po domácím, aby nám dal naše už zaplacené lístky. Sami jsme si je koupit nemohli, protože v Číně na trhu vlakových jízdenek funguje překupnický systém: „mafie“ vykoupí na nádražích lístky do žádaných destinací, a když pak někdo lístek potřebuje, obrátí se na překupníka a koupí si lístek od něj, samozřejmě za provizi. Takže takhle nějak nám sehnal jízdenky i náš domácí, ale teď nám najednou cpe jen jejich xeroxovou kopii. Když vidí naše překvapené obličeje, vysvětluje, že lístky koupil přes překupníka ve 100 km vzdáleném Tchaj-jüanu. Samozřejmě tam pro ně nejel na motorce, čili překupník mu je nafaxoval a originál dal přímo průvodčí našeho vlaku. Nás teď na peron pustí na základě faxu a ve vlaku nám pak průvodčí vymění kopie za originál.
Tak se opravdu stalo. Ve vlaku máme lehátka dole. Čeká nás deset hodin přesunu, ale jsme vděční za polohu vleže. Po třech hodinách přistupuje mladá dvojice s dítětem, mají místa nad námi, ale dítě je klidné, vzorné, pláče jen jednou a jeho matka mu potichu zpívá ukolébavky. I zbytek vagonu se chová slušně, nikdo neřve ani neplive na zem, což je jinak normální.
V sedm ráno jsme ve Si-anu a už cestou autobusem k hostelu nám připadá hezčí, živější a nějak kosmopolitnější než Peking. V recepci hostelu hraje z cédéčka Tracy Chapman, což bych nečekal, když ale po e-mailování zkusím web Amnesty Inernational, přístup mám odepřen. Z oken v pátém patře koukáme dolů na náměstí, jsme úplně v centru a stoupá k nám šílený hluk místního automobilismu, v němž chodec je až docela na posledním místě. Na chodbě něco předělávají dělníci a hlučí s cirkulárkou. Sprcha, špunty do uší a jdeme se dospat. Díky přesunům nočními vlaky je cestovatelův den v Číně pořádně dlouhý…
Autor je ekonom a hudebník.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].