Středa Češky v německé Weimaru

Procitám ze snu o spolužácích ze střední školy. Po snídani s Prokopem vyrážíme na kolech do školy. Cestou potkáváme Albrechta, který nese na rukou své šestiměsíční dítě, čtvrtého syna, a líbá ho na holou hlavičku. Na naší ulici ve Weimaru neplatí, že Německo vymírá. Jen ve dvou protějších domech z konce 19. století, každý se čtyřmi byty, bydlí dohromady čtrnáct malých dětí. Nejdřív jsem si myslela, že je tam mateřská školka. Ale není. Rodiny společně vybudovaly obří pískoviště na společné zahradě a nyní usilují o prohlášení ulice za Spielenstraße. To by znamenalo, že auta budou ulicí projíždět krokem a nebudou na ní parkovat lidé dojíždějící do blízkého centra.

V Goetheho parku, který nás dělí od školy celou svou délkou, už voní léto. Vysoké dvousetleté stromy se opět zazelenaly. Nečekaně narážíme na dalšího známého, korejského pastora Kima. Krátce se spolu zastavujeme, včera jsem slyšela korejské věřící zpívat na Schillerstraße.

Petr odchází na univerzitu, dnes bude v Graduiertenkollegu prezentovat svou čtvrtletní práci. Já s mladším synem Františkem jdeme na mé cvičení do S.O.S. Familiencentra, kde se konají pravidelné aktivity pro rodiče a děti. V poledne si tam dáme oběd za 2 eura. Většina žen je nadšená, že je pro ně navařeno.

Jedeme s Františkem na kontrolu do nemocnice. Dnes se má rozhodnout, zda Fráňa bude muset na operaci. Stoupl při lezení po stromě na zbytek suché větve, který se zlomil a při sklouznutí dolů se Fráňovi ostré dřevo zapíchlo pod kůži. Už třetí den s lékaři zkoumáme, zda v ráně zůstala tříska, nebo ne.

Dětský chirurg nás vítá s vlídným úsměvem, přestože František minule tolik křičel. „Operace bude nutná,“ říká po prohlídce. Teď se nerozbrečím. Při vyplňování zdravotní dokumentace se mne profesor vyptává na náš pobyt ve Weimaru. Manžel pracovně, přátele jsme našli, děti se naučily německy. „Scheiße“, ozývá se František, který nemůže rozlepit zašmo-

drchanou náplast.

Na autobusové zastávce před nemocnicí znovu potkávám pastora Kima. Pár slovy mu sděluji, co nás čeká. Jeho němčina je podobná mé. Mává mi do autobusu a já cítím, jak pokoj přemáhá mou úzkost.

Odpoledne přichází návštěva. Povídáme si s Wibke o hledání práce v Německu a Česku. Až Wibke za pár týdnů skončí „Erziehungszeit“ (mateřskou) pro druhé dítě, bude chtít pracovat jako fyzioterapeutka. Ale naděje, že najde rychle práci, je malá. Wibčin manžel nedávno dálkově dostudoval vysokou školu. „Potřebujeme, aby alespoň jeden z nás měl příjem,“ říká Wibke a usmívá se.

Petr se vrací z univerzity a Prokop ze sportovního oddílu, sedíme v teplém večerním vzduchu před domem. Fráňa běhá po trávě a tluče do země obrovským kladivem.

Večer po osmé přichází náš nový soused a říká, že potřebuje odvézt novorozeného syna zpátky do nemocnice. Maminka si mohla dítě vzít domů hned v den porodu, protože bylo všechno v pořádku, ale nyní po třech dnech má dítě žloutenku a málo pije, téměř nic. Mám jít k nim domů pohlídat staršího sourozence, než se otec vrátí. Sedím u nich v pokoji, cizí česká ženská v cizí domácnosti.

Pozdě večer se vrátili všichni tři, nebylo to tak zlé. Já jsem si zatím četla v knize, kterou jsem si přinesla s sebou, Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Chci se dozvědět něco o Němcích.