Putování k Port Arthuru. Cestopis zbabělců

Tomáš Mazal se vydal za Josefem Škvoreckým a jeho hrdiny.

Hledání ztraceného času není snadný úkol. Marcel Proust na něj potřeboval sedm objemných knih, aby na konci hektické práce beztak trpce povzdychl: „Mít tak víc času, dostal bych se ještě dál.“ A to při lopotné sisyfoské práci vycházel z vlastního života, z osobních zážitků a vzpomínek.

Obdobně nelehký cíl si vytyčil český esejista a hrabalolog Tomáš Mazal, když se na základě dvou náhod rozhodl vyrazit s přáteli po stopách hrdinů a kulis slavného románu Josefa Škvoreckého Zbabělci. Vznikla tak útlá knížka Putování k Port Arthuru s podtitulem Cestopis zbabělců, která právě dorazila do českých knihkupectví.

Kde vyřídil tank

Na zadní straně přebalu autor popisuje, jak našel na předsádce strojopisu Zbabělců cosi ukryté pod papírovou lepenkou. Když zjistil, že jde o polorozpadlou barevnou mapu Náchoda čtyřicátých let minulého století, užasl, neboť „Josef Škvorecký tuto mapu opatřil vlastní legendou podle děje Zbabělců a patřičné události číselně a graficky do mapy zakreslil“.

Dalším důležitým stimulem pak bylo náhodné seznámení s PhDr. Marií Štichovou, někdejší platonickou láskou mladého spisovatele. Vyjma originální mapy tak světlo světa spatří i Škvoreckého dávné ilustrační kresby k románu, a zejména korespondence, v níž se autor Zbabělců své přítelkyni svěřuje se vznikem i následným osudem rukopisu. Zvědavost je patřičně nažhavena, a Mazal proto zorganizuje výpravu do samotného epicentra děje knihy, severočeského města Náchod.

„(…) v hlavě jsem si srovnal myšlenky, co napíšu, a napad mě jeden starý a milovaný a neustále odkládaný námět o revoluci a začal jsem se (…) modlit k Bohu, aby mi dovolil napsat tenhle námět…“ sděluje 18. července 1948 Škvorecký v dopise Marii Štichové. Román, jehož děj se odehrává v průběhu jednoho týdne na začátku května 1945 v malém českém městě, dokončí o rok později, vydání se dočká za devět let.

Záhy po publikaci však dílo vyvolá politický skandál a musí do stoupy. Oproti oficiálně raženému diskurzu o hrdinném a všeobecném povstání českého lidu Škvorecký dění na konci války popisuje pohledem mladistvého jazzmana Dana Smiřického, naplněného neopětovanými sexuálními touhami, jenž protinacistickou revoltu za pět minut dvanáct prožívá v duchu amerických dobrodružných filmů a nemůže nevidět trapasy, zbabělost i pomstychtivost hurá povstalců.

Mazalova skupina podle spisovatelovy staré mapy obchází po bezmála šedesáti letech klíčová místa románu – silnici, kde „Danny s Přemou vyřídili tank“, zpustošenou uličku kudy „utíkal Papen před letadlem“, roh ulice, kde „zastřelili paní doktorku Vašákovou“, malý žlutý „Zdeňkův domek“, v němž kulminují Dannyho erotické vize, „Irenin dům“, lavičku z líbací scény v parku atd. To vše za horkého léta roku 2006, v atmosféře poloprázdného ospalého města, kterou vůdce literárně-pivní výpravy (orosených plechovek i půllitrů padne během vyprávění hromada) při každém „historickém“ zastavení umocňuje přečtením příslušného úryvku ze Zbabělců.

Mistr milostné korespondence

Trochu to připomíná křížovou cestu s jejími pravidelnými zastávkami, omletými litaniemi. Na nudu si však nelze stěžovat. V toku popisované současnosti, aktuálních rozhovorů, glos a reminiscencí účastníků expedice čas náhle a překvapivě získává trojrozměrnou dimenzi. Mazal a jeho kumpáni totiž putují dnešním Náchodem a díky Škvoreckého knize zároveň procházejí městem poznamenaným koncem války.

Vznikla tím kompozice, v níž se text Putování k Port Arthuru proplétá se Zbabělci, a tuto skládačku ještě umocňují četné dobové i současné fotografie, jimiž je publikace hojně proložena. Přítomnost tak otevírá dveře minulosti, která prchavě ožívá jako do promítačky vložený starý film, jehož čas je přesně a nekompromisně vymezen. Přesto ve finální scéně, v zázrakem nedotčené restauraci Port Arthur, na pár chvil nastane malý zázrak a v interiéru staré hospody se románoví hrdinové prolnou s dnešními návštěvníky do kouzelného bezčasí.

Úplně nejzajímavější je pochod po stopách fabulace, imaginace, snu, jenž na pozadí kontrastu mezi Dannym a svědectvím ženských předloh románových postav, jakož i publikované korespondence, odkrývá nitro a povahu tvůrce Zbabělců, spisovatele Škvoreckého. Neboli psychologické motivy, které ho vedle uměleckých ambicí vedly k sepsání tohoto významného poválečného díla.

Jak Mazal uvádí, Škvoreckého klukovská dobrodružství se kvůli křehkému zdraví rozplynula v matčině všudypřítomném opatrovnictví. Vodila ho za ruku do školy, na hlavě musel mít pletenou čepici proti nastydnutí. Autor Zbabělců to ve své korespondenci popisuje následovně: „Těžkou nemocí jsem byl na řadu předpubertálních let vyřazen z normálního života, a tím víc se mi velice líbily dívky. Chorobnost mě však plnila komplexem méněcennosti a z umění milovati vypěstoval jsem si schopnost konverzace a korespondence. V obém jsem se vypracoval ke skutečnému mistrovství.“

Budoucí spisovatel se zkrátka rodí z mindráků a ústrky života snáší jen díky schopnosti nalézt přesná, okouzlující i vtipná slova. Není proto náhodou, že za možná nevědomou terapii volí literaturu, byť z počátku jen ve formě milostných dopisů. „Psaním komunikuje s okolím, sám se sebou,“ komentuje toto hledání sebe i své životní role o šedesát let později vůdce náchodské expedice.

A znovu proto není náhodou, že hlavní hrdina Škvoreckého světově proslulého románu, Dan Smiřický, je introvert, až po uši ponořený do erotického blouznění, avšak oproti době mladosti svého tvůrce postava, která přitahuje zájem. Jinými slovy spisovatelovo vlastní já díky literární tvorbě vytváří vysněné alter ego.

Saxofon jen v představách

„Joska byl hrozně hodný kluk, vzorňák, vůbec ne takový jako Danny. Nikdy by neřekl sprosté slovo, a přitom třeba Zbabělci se jimi úplně hemží,“ vzpomíná v Putování k Port Arthuru Marie Dyntarová, v románu Dagmar Dresslerová. O čem tento „vzorňák“ snil, lze vyčíst z Dannyho vyprávění: „Vzal jsem saxofon a zakroutil dolaďovačem. Pozornost pásků a holek se soustředila na mě, přejel jsem několikrát po klapkách nahoru a dolů, vyloudil jsem pár glissand a smearů a pak jsem vyndal saxofon z pusy a usmál jsem se na pěknou mladou holku dole u pódia.“

Podle Tomáše Mazala ale realita byla jiná. „Na saxofon mu (Škvoreckému) bylo s ohledem na jeho zdraví a konstituci zakázáno hrát. Zůstane u představ a snů. On, hrající parádní sóla na stříbřitě lesklý saxofon v jazzové kapele, kolem naslouchají krásné, svůdné ženy a dívky.“

Putování k Port Arthuru je tak v prvé řadě fascinující cestou za spisovatelem zrozeným ze snu. Kdyby autor dokázal držet na uzdě v tomto kontextu rušivě deklamované osobní pocity, neodváděl pozornost čtenáře vzpomínkami na husákovskou normalizaci, svou základní vojenskou službu, slavné i normální přátele, nezaplétal se do zdlouhavých popisů gurmánských večeří a bohatých pitek, byla by to sonda do citlivé lidské duše ostrá jako břitva. Ale i tak se mu na stránkách publikace podařilo zachytit ten podivuhodný proces příčin a následků, jenž člověka promění ve spisovatele.

Tomáš Mazal: Putování k Port Arthuru. Cestopis zbabělců, Lithos, 84 stran.