Stručné dějiny smrti

Vyšly čtivé dějiny našeho konce od Douglase J. Daviese.

Komunistický režim hovořil o světlých zítřcích, o mládí a práci, a tak nezbývalo moc místa pro sice zásadní, avšak nechtěnou druhou stránku života – smrt. Teprve v posledních dvou desetiletích se proto českým čtenářům konečně dostalo do rukou několik prací, které se vyrovnávaly s touto „tabuizací smrti“ (měla své paralely i na Západě) a všímaly si jejích různých aspektů. Většina z těchto knih byla určena širokému publiku a snažila se poskytnout informace lidem provázejícím umírající nebo pomoci truchlícím vyrovnat se se smrtí blízkého. Překlad nové knihy britského teologa a religionisty Douglase J. Daviese Stručné dějiny smrti – v originálu vydané v roce 2005 – je teoretickou fundovanou studií, která zároveň esejistickou formou přemítá o různých formách umírání a smrti v lidských dějinách. Důležité přitom je, že autor nezůstal u historie, nýbrž zkoumá také aktuální dění a myšlenkové tendence v současné britské a potažmo evropské společnosti.

Do kapsy

Význam a pojímání smrti samozřejmě souvisí s (měnícím se) smyslem života, proto je Davies přesvědčen, že dochází k přesunu od „definitivního“ posmrtného života směrem k oblasti útěchy a soukromého uspokojení, ať už v osobním životě nebo v mezilidských vztazích. Nebo k „neutichajícímu ‚pozemskému‘ zájmu o budoucnost druhu a ekologickou budoucnost planety“. Jinak řečeno, dnešní západní společnost už nevnímá smrt jako bránu k věčnému životu. Lidé se víc zaměřují na sebe samé, na svůj vlastní život, případně na „ekologické naplnění identity“, která člověka přesahuje k jakési kosmické, nebo alespoň biosférické odpovědnosti.

Vzhledem ke zvolenému tématu rozměr knihy vyvolává na první pohled pochybnosti – jak by se důkladné pojednání o smrti mohlo vejít do tak útlého svazečku? A to jsem měla v ruce její originální anglickou verzi, jejíž formát je téměř o čtyři centimetry širší a o půl centimetru silnější než český překlad! Chtělo-li tím nakladatelství šetřit naše lesy, nebo svébytnou formou vyjádřit zmíněnou „ekologickou odpověď“ na smrtelnost, nevýhodou je, že nedává šanci slabozraké části populace. Ta totiž miniaturní písmenka prostě neuvidí.

Na druhou stranu zajásají ti, jimž vyhovuje kapesní formát – až na to, že z běžné kapsy bude vykukovat pouze stylizovaná ilustrace lebky se zkříženými hnáty. Obliba tohoto symbolu ve spojitosti se smrtí v současné české společnosti je fascinující, i když je naprosto nesmyslná (téměř 80 % mrtvých je u nás zpopelněno, což je nejvíc v Evropě). Spíš než o anachronismus však půjde o zálibu masové kultury v prvoplánovosti a snadném čtení symbolů – zatímco anglická verze obálky, krajina s megalitickými památkami, přece jen poskytuje větší prostor fantazii. Britská a česká společnost se zkrátka v mnohém liší.

I přes sekularizační tendence se dodnes naprostá většina britských pohřbů neobejde bez účasti duchovních a už vůbec je nemyslitelné pohřební rozloučení prostě „zrušit“, k čemuž tak často dochází u nás. Davies v závěru své knížky poukazuje na skutečnost, že vzhledem k prodlužování délky života v blízké budoucnosti patrně už smrt starých lidí nebude vyvolávat žádnou pozornost.

Podle jeho přesvědčení pak „klidný, tichý pohřeb“ „může být zdařilou formou toho, jak naznačit, že se jednalo o závěr nudného života nebo polozapomenuté pracovní kariéry“. Ani on si však nepřipustil fantastickou možnost, že by místo bezvýznamného pohřbu nebyl vůbec žádný –

zatímco v současné české společnosti je každý třetí zemřelý zpopelněn bez jakýchkoliv rituálů.

Dějiny naděje

Malá představivost není tak úplně vinou autora, který nepsal pro české publikum a nemohl brát v potaz to, v čem jsme skutečně ve světovém měřítku „výjimeční“. Možná bychom naopak my měli vzít vážně jeho představu, kterou úspěšně prezentuje v celé knize, že chápání smrti vždy přispívá k chápání samotného života a její popírání vlastně je i popřením hodnoty tohoto života.

Davies každopádně prostřednictvím prizmatu smrti a vztahu k ní v různých epochách a kulturách ukazuje, jak se lišil jejich přístup k životu a ke světu. Nejčastěji samozřejmě šlo o různé náboženské koncepce, protože prostřednictvím religiozity většina lidí smrt překonávala i dnes překonává (ať už tím myslíme přechod k nějaké formě posmrtné existence nebo vyrovnání se se smrtí v případě pozůstalých), stranou nenechává ani nejdůležitější přínosy vědeckých disciplín. V knize jsou proto pojednány historické, filozofické, antropologické, sociologické i psychologické práce, stejně jako pojímání smrti ve výtvarném umění a hudbě (a jejich interpretace). Už vzhledem k rozsahu knihy je jasné, že tento přehled nemůže být vyčerpávající, jsou však zmíněny ty nejvlivnější (západní) teorie a myšlenky – a je už pouze na čtenáři, která z nich ho v krátkém přehledu osloví natolik, aby se s ní podrobněji seznámil.

Byla-li tato výzva ke čtenářům autorovým záměrem, nelze ji než ocenit, stejně jako jeho nadhled. Nejenže na malém prostoru přináší množství informací a velice různé pohledy na umírání a smrt, ale především poukazuje k jejich hlubším dimenzím a zároveň vzbuzuje touhu přemýšlet a hledat. Nepochybně k tomu přispělo jeho teologické zázemí a zároveň schopnost vědecké reflexe aktuálních otázek.

Dějiny smrti přitom prezentuje jako dějiny naděje, ať již vztahované k budoucnosti nebo k minulosti, vždy však naděje, která tvoří jistý přesah pouhého přebývání ve světě. Jestli tuto naději budeme chápat nábožensky, nebo ne, to už záleží na rozhodnutí každého z nás, promýšlení Daviesem nastolených otázek každopádně může mít přímý dopad na náš každodenní život – i smrt, jejíž kosu nezlomíme tím, že na ni jakoby zapomeneme.

Autorka je socioložka a sociální antropoložka.

Douglas J. Davies: Stručné dějiny smrti, přeložila Mai Fathi Havrdová, Volvox Globator, 186 stran.