Jiná tvář Astrid Lindgrenové

Tvorba švédské autorky literatury pro děti a mládež Astrid Lindgrenové (1907–2002) je v českém prostředí dobře známá. Průběžně byla zpřístupňována v překladech od 60. let 20. století a frekvenci vydávání jejích děl odpovídala i pozornost literární kritiky. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že autorčina cesta k českému čtenáři byla přímočaře jednoduchá, bez cenzorských zásahů a literárněkritických výkyvů.

Jenže podrobnější retrospektiva jejího vstupu do českého literárního prostředí nás rychle vyvede z iluze o bezproblémovosti tohoto vývoje a pomůže také odhalit určité interpretační stereotypy, jimiž je tvorba Lindgrenové u nás opředena. Stereotypy, na které se zaměřila i mezinárodní literárněvědná konference Astrid Lindgren Centennial Conference, kterou v posledních květnových dnech uspořádal Švédský institut dětské knihy ve Stockholmu.

Způsobná Pipi

Prvním dílem Astrid Lindgrenové, jež zamířilo k českým čtenářům, byla trilogie Děti z Bullerbynu (1947–1952), která se u nás ve vynikajícím překladu Břetislava Mencáka objevila v roce 1962. Na souborné vydání tří titulů renomované zahraniční autorky (Lindgrenová již v roce 1958 obdržela nejprestižnější ocenění v oblasti literární tvorby pro děti – Cenu Hanse Christiana Andersena) zareagovala literární kritika pouze glosami. Marie Majerová v rámci bilanční úvahy nad domácí a překladovou produkcí tehdejšího monopolního nakladatelství SNDK, uveřejněné v roce 1963 v časopise Plamen, odbyla Děti z Bullerbynu poznámkou, že „kniha neskýtá nic než pohled na zvláštní postavení švédských dětí v kraji, kde jsou selské statky od sebe dosti vzdáleny“, a povzdechla si, že „překládá se hodně, méně se vybírá“.

Následovala vydání detektivně laděných příběhů Kalleho Blomkvista a dalších obrázků harmonického dětství na švédském venkově v próze Emil Neplecha (1963; česky 1975, překlad Božena Köllnová). Teprve v roce 1976 se vydání dočkaly příběhy autorčiny „prvorozené“ literární postavy – Pipi Dlouhé punčochy (1945). Této edici předcházela časopisecká publikace na stránkách Mateřídoušky v letech 1970–1971, kdy ještě mohl být pod překladem podepsán Josef Vohryzek, jehož práci pak v knižním vydání „pokryla“ Jana Fürstová. Pipi Dlouhá punčocha, symbol nespoutaného dítěte s odporem proti nadiktovaným konvencím, nevyvolala v českém prostředí žádnou senzaci a hrdinka se u nás způsobně zařadila k domácím protagonistům autorské pohádky.

Ke zlomu v nazírání na tvorbu Astrid Lindgrenové u nás dochází až po vydání prózy Ronja, dcera loupežníka (1981; česky 1987, překlad Milena Nyklová-Veselá). Růžena Hamanová tehdy v recenzi uveřejněné ve Zlatém máji poukázala na metaforičnost textu, kde hrad představuje alegorii současného světa, a na dramatické konflikty v celé autorčině tvorbě.

Dvě nejkontroverzněji přijímané prózy Astrid Lindgrenové – Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, však byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech. Teprve tehdy vyvstala před řadou českých čtenářů zcela nová, překvapivá tvář Astrid Lindgrenové: tvář autorky, která neváhá nechat své dětské hrdiny projít temnými muky samoty, zoufalství a smrti. Skutečnost, že naše první vydání knihy Bratři Lví srdce se dočkalo skrovného recenzního ohlasu a část nákladu byla nakonec rozprodávána v síti Levné knihy, je zapotřebí přičíst určité marginalizaci dětské literatury, k níž u nás počátkem 90. let docházelo.

Návod k sebevraždě?

Zajímavou paralelou k začleňování děl Astrid Lindgrenové do českého kontextu literatury pro děti a mládež může být autorčin vstup do portugalského, španělského či estonského literárního prostředí. Na zmíněné mezinárodní konferenci ve Stockholmu se totiž ukázalo, že prakticky veškeré režimy s prvky totalitního charakteru přecházely tvorbu Lindgrenové, která se k nim dostávala se značným zpožděním, zpočátku rozpačitým mlčením. K překladům byla tak jako v Československu i v Portugalsku, Španělsku a Estonsku většinou vybírána tradičněji a idyličtěji laděná část její tvorby.

K popularizaci autorky přispělo zpracování Pipi do podoby televizního seriálu, který byl

v 70. letech uveden i u nás. Postava Pipi se poté stala ztělesněním svobody a vzpoury proti jakémukoli společenskému útisku a spontánní divácký i čtenářský ohlas kompenzoval ticho ze strany oficiální literární kritiky.

Také posuny v interpretaci děl Astrid Lindgrenové nenastaly pouze v českém prostředí. Například norská badatelka Astrid Surmatzová ve svém příspěvku na konferenci upozornila na antifašistické výklady Pipi Dlouhé punčochy v poválečném Německu, které se odvíjely od epizody, v níž Pipi přemůže cirkusového zápasníka Adolfa, charakterizovaného jako nejsilnější muž světa. Švédská literární teoretička Ulla Lundqvistová zase připomněla vzrušené diskuse švédských pedagogů nad nonkonformitou a „nevýchovností“ Pipi. Kanaďan Alan Richards se zabýval texty Mio, můj Mio a Bratři Lví srdce v souvislosti s jejich domnělou návodností k dětským sebevraždám.

Odolnější děti ze severu

První syntetizující studii věnovanou u nás životu a tvorbě Astrid Lindgrenové publikoval pod názvem Upoutala děti celého světa překladatel Břetislav Mencák ve Zlatém máji roku 1977. Při zmínce o Bratrech Lví srdce napsal: „Toto je vyprávění o nevlídném lidském údělu a neodvratné smrti, o životě tak smutném, že bychom se asi zdráhali je našim dětem bez zvláštního komentáře předložit v překladu.“ Hned přispěchal s vysvětlením, že „skandinávské děti, jak víme i z dětských edicí severských lidových pohádek, jsou odolnější než naše vůči smutku, strachu, děsu, představě smrti i jiným drastičnostem života“.

Mencák byl při psaní studie limitován dobovými prameny, současní zájemci o autorskou osobnost Lindgrenové mají od loňska k dispozici přepracovanou biografii Margarety Strömstedtové Astrid Lindgrenová – Životopis. V ní jsou poprvé sumarizovány i velice intimní detaily z jejího života: například narození nemanželského syna, jeho odložení do cizí rodiny a usilovný boj s existenčními překážkami za možnost vychovávat ho u sebe. Jsou pojaté nikoli jako životopisné senzace, ale jako pandán k výkladu její literární tvorby.

Ta se uzavřela v 80. letech, v následující dekádě už publikovala pouze výbory ze starších prací a výrazně se veřejně angažovala ve Švédsku i v zahraničí v boji za práva dětí a zvířat. Mencák celosvětovou popularitu Astrid Lindgrenové ve svém zmíněném textu srovnával s Hansem Christianem Andersenem. Komparace to nebyla scestná a po třiceti letech se to jeví ještě jasněji: Lindgrenová se stala nejen ztělesněním nových tendencí v literární tvorbě pro děti, ale přímo etickou autoritou a obhájkyní dětského světa, pro který nárokovala svobodu, lásku a bezpečí.

Autorka pracuje na Katedře české literatury PdF Masarykovy univerzity v Brně.