Pod kůží

Optika konečnosti v posledním díle Emila Juliše.

Osudy tvorby básníka Emila Juliše (1920–2006) jsou nad jiné svízelné. Psal sice padesát let, ale značnou část jeho díla zpřístupnila až básnická kniha Nevyhnutelnosti, vydaná teprve před deseti roky. Dosud nepublikované práce jsou zde rozděleny do čtyř oddílů – Obyčejný člověk, básně z let 1956–72, Město na půlnoci z roku 1973 (sbírka sice vytištěná, ale cenzurou rozšmelcovaná), Jablko nevrátím květu (strojopis z roku 1981) a Než budu požrán stínem, nepublikované verše z let 1970–1990.

I na vydání první knihy, pro básníka příznačně nazvané Progresivní nepohoda (1965), čekal Juliš dlouho – až do svých pětačtyřiceti let. Přitom už v padesátých letech patřil svou tvorbou do blízkosti poetiky básníků vzešlých ze Skupiny 42. Jiří Kolář Juliše už v polovině padesátých let zařadil do plánované nekonformní ediční řady, ale z cenzurních důvodů uvízl hned na svazku prvním, na Hrabalových Hovorech lidí.

Teď máme v ruce definitivně poslední Julišovo dílo, autorský výbor z jeho celoživotního díla Pod kůží. Pracoval na něm dva roky, ale vydání se už nedočkal.

Nové měřítko

Julišova experimentální poezie (označení experimentální je slovem z nouze, vždyť jde o princip básnické hry, v poezii legitimní od antiky přes baroko až k moderně) byla osobitá nejen variacemi, permutacemi a prolážemi, ale i tím, že zůstávala součástí jeho velkého básnického mýtu, v němž „člověk už jednou překročil mez, za kterou ho čeká zkáza“, které se však on jako rapsód brání. Sám přiznal, že intuitivní či tradiční poezii nepřestal psát nikdy, ostatně její lidská témata najdeme v podloží všech jeho básnických experimentů.

Dílo Pod kůží lze vnímat jako Julišovo účtování se sebou samým. Při vědomí svého konce se básník stačil zamyslit nad svou celou tvorbou a vyloupnout z ní ty části, jež pociťoval jako podstatné. Bezohledně probírá tvorbu po jednotlivých desetiletích: léta šedesátá, léta sedmdesátá, léta osmdesátá, výslovně neoznačená léta devadesátá – a pak dosud netištěné básně z posledních let života. Nepřepisuje své dílo, nesnaží se představit sebe či je v jiném světle, jenom je třídí měřítkem konečnosti.

Co zaujme na první pohled: ona experimentální poezie, formální jazyková hra, jíž Emil Juliš v šedesátých letech tak překvapil a oslnil, protože hru chápal jako vážnou věc, do níž umělec vkládá vše, nenašla v životní bilanci místa a váhy, jakou měla ve své době. Spíše v ní dnes vystupují zřetelnější stopy oné černé lyry, jejíž tóny opadávají jak spálené maso. Hraje na ni své velké téma Zóny, jak metaforicky pojmenovává ničené Mostecko. Nacházíme tam „město černí pokryté/barvou velkodolu sírou“, „stíny rychlodráhy“ a „plamen šlehající nížinou“, „oprámy a mocné tahy kouře s popílkem“, drsně uhelnatý melos, který básníkovi brání, aby tento sametově narezlý kraj opustil.

Na velké téma života a poezie nasměroval Emila Juliše básnický iniciátor Jiří Kolář. „Mrzká doba“ se známou akcí „70 000 z administrativy do výroby“ zasáhla po únoru i Juliše a Kolář poradil: „Jdi tam, kde bude aspoň jedna fabrika a dvě rasy“. Juliš odešel z Prahy do Mostu, našel tam trpké, leč velkolepé téma: stal se svědkem postupující zkázy „krajiny uhlí s celými svými dějinami, s parnatým sluncem, přesličkami, plavuněmi i s lístkem magnolie, se zuhelnatělými kmeny stromů, na jejichž lomu jsou patrná léta a vlásečnice žilobití, do nenávratna zajdou ptáci, ryby, mušle, hmyz, zajdou osudy lidí, riskantně do této krajiny zasahujících, do nenávratna zajde i osud toho, který je tohoto zániku, této proměny svědkem“.

Juliš viděl nejen povrch krajiny, ale patřil i do jejích obnažovaných útrob. Setkal se s „krajinou konfliktní, krajinou kontrastů, zauzlinou a střetem dob předvěkých se sráznou současností, člověkem a s přírodou, rasy s rasou, národnosti s národností, ohniskem sociálních bojů, místem proměny energií, zániku i vznikání, minulosti i budoucnosti, rozhraním zemského povrchu a jeho hlubin, tepáním strojů a srdcí, svarem ran a soucítění“.

Zprvu naruby obracená země a pak postupný zánik historického města, po němž posléze zbyla černá jáma. Je to svědectví o zničující lidské nelidské činnosti, kdy lidé i města mizí a zbude jen spáleniště, zbytečně založené a posléze do inferna propadlé. To je téma velkolepé Zóny, této moderní apokalypsy. Básník stojí v místě, jež se mu stalo nejosudovějším, a vzpírá se představě, že toto by měla být budoucnost Země a člověka.

Přečtěme si prostou pozdní báseň V Želenicích. Téměř nic se v ní neděje, kočka přes cestu, hřebci na louce, řeka, slunce na obloze, lidé vracející se z pole, a básník jako by je viděl poprvé. Na stará kolena ostře vnímá svět nebezpečně se vychylující k sebezničení, báseň se stává směsicí touhy a marnosti. Pak poslední verš jako rána palicí: „Málo platné, v Želenicích chcípnul pes.“ Ale co všechno se pod tím povrchem děje!

Emil Juliš: Pod kůží, Dybbuk, 188 stran.