Co se čte v Respektu

Tomáš Pavlíček, domáci rubrika

Vladimír Bystrov: Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955 (2003). Kdo se prokouše trochu encyklopedickým a šroubovaným jazykem, dostane docela přesný obrázek, jak rychle se v květnu 1945 přerodili osvoboditelé v tyrany. Zatímco v ulicích hrála garmoška a lidé tancovali na počest Rudé armády, tajná služba SMĚRŠ už klepala na dveře potenciálních škůdců komunismu. Vytahovala z postelí ruské, běloruské, ukrajinské či zakarpatské politiky, profesory a právníky s československým pasem a rodinami a posílala je do sběrných táborů. Soudy s nimi připomínají švejkovské „vy tedy odmítáte, že obžaloba je součástí obhajoby?“. Skončili většinou bez milosti v sovětských gulazích, pro mnohé to byla jejich poslední životní zastávka.

O „systematičnosti“ ruských složek vypovídá i to, že se jim mezi emigranty připletli i slovenští dobrovolníci, kteří šli pomáhat s obnovou zničených mostů a nevzali si s sebou ani svačinu. Autorita československých úřadů byla v troskách, omezily se jen na opakované – nikdy nevyslyšené – diplomatické demarše. Jasně se tu ukazuje i podstata sovětského režimu: zlikvidovat potenciální nepřátele okamžitě a bez slitování, byť jsou nebezpeční asi jako mouchy. Líp potom člověk porozumí tvrdosti, s jakou letos zasáhla ruská policie proti demonstraci marginalizované opozice a jejímu předákovi Anatoliji Karpovovi, přestože má prezident Putin podporu asi 70 procent obyvatel. Co kdyby jednou dorostli…