Konečné řešení

Nejslavnější detektiv světa pátrá po papouškovi

Americký prozaik Michael Chabon (1963) přivádí v novele Konečné řešení znovu na scénu nejznámějšího detektiva všech dob Sherlocka Holmese. Konotace s nacistickým termínem pro vyhlazení Židů v názvu knihy není náhodná. Jen těsně totiž holocaustu unikl jeden z hlavních hrdinů prózy – devítiletý chlapec Linus Steinman, jehož se koncem války na anglickém venkově ujala rodina indického vikáře Panickera a který vlivem prožitých traumat oněměl a komunikuje s okolím jen pomocí autistických písemných vzkazů.

Zločin se točí kolem Linusova papouška Bruna, který vzbudil pozornost tajných služeb díky prozpěvovaným tajemným numerickým tirádám v Goethově mateřštině. Jde o tajné kódy německé armády nebo snad o švýcarská konta fašistických pohlavárů? Jenom díky záhadnému poutu tajemného mlčenlivého chlapce ke sdílnému žakovi se nechá z nory starého mrzutého jezevce vylákat i bájný Sherlock Holmes, který na vysočině tráví s necelými devíti křížky na krku sklonek života jako chovatel včel. Do případu vraždy domnělého prodejce mlékárenského vybavení pana Shanea se zapojí právě jenom proto, aby Linusovi našel ukradeného opeřence.

Chabon detektiva na žádném místě nejmenuje a píše o něm obecně jako o starci. Ale holmesovské atributy typu záplatované tvídové perelíny, věčně zapálené dýmky halící vše v okolí do štiplavého dýmu nebo četné odkazy na celoevropskou proslulost sarkastického „ježidědka“ dávají jasně najevo, s kým máme tu čest. Holmes byl údajně v dětství nejoblíbenějším Chabonovým hrdinou a pocta, kterou mu tu vzdává, není jen láskyplným žánrovým pastišem.

Autor se nikdy netajil obhajobou žánrů, nad kterými mnozí ohrnují nos. V eseji z roku 2002 se svěřil, že jeho cílem je smiřovat světy vysoké a nízké literatury. Nikdo z první ligy amerických romanopisců to nedělá důsledněji. Originálně přitom reflektuje židovskou zkušenost, takže začal být přiřazován ke klasikům minimálně o generaci starším – Philipu Rothovi či Saulu Bellowovi.

Před pár týdny vyšel v USA jeho pátý román Yiddish Policemen´s Union, v němž koketuje s motivem alternativní historie a vypůjčuje si poetiku americké tvrdé školy detektivního románu. Napínavý děj se odehrává na Aljašce, která se stala po druhé světové válce útočištěm židovského národa. Také jeho zatím nejslavnější dílo, Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (česky 2004), za které získal Pulitzerovu cenu, se zabývá takzvaným pokleslým žánrem. Rozsáhlá sága o průkopnících komiksu je zrcadlem Ameriky 30. až 50. let, ale roli v ní hraje i předválečná Praha a legenda o Golemovi.

Poslední mohykán

Konečné řešení oslňuje bravurně napodobeným stylem vyprávění, který je namíchán ze směsice suchého humoru a tradiční britské zdrženlivosti. Nábytek v Holmesově zanedbaném příbytku je například pokryt „tlustou dávkou prachu, která by odradila i Schliemanna“. Vyniká také výstižnými, typicky ostrovními charakterizacemi postav. Manželku vikáře představí jako „nenápadnou, tělnatou oxfordshireskou ženštinu s vlasy jako len, jejíž těžko pochopitelné, třicet let staré rozhodnutí vzít si otcova tmavookého seriózního ministranta z Indie přineslo mnohem nuznější ovoce, než si toho teplého letního večera roku 1913, kdy vdechovala vůni oleje ve vlasech pana K. T. Panickera, byla ochotná připustit“.

Klíčovou kapitolou je starcova cesta za papouškem do válkou poznamenaného Londýna s nešťastným vikářem, jehož choť se zamilovala do oběti vraždy. Kulisy vybombardovaného města připomínají církevnímu činovníkovi rozklad jeho manželství a na každém rohu znatelná přítomnost rozjívených amerických vojáků v něm evokuje vágní příslib budoucích staromládeneckých radovánek. Starý detektiv prožívá kulturní šok – prostředí, které nadobro před více než dvaceti lety opustil a ve své paměti si ho milosrdně konzervoval, ho najednou atakuje rozpučenou živočišností.

V troskách je ve světle onoho hrůzného byrokratického řešení, které stálo život oba Linusovy rodiče, celá moderní éra rozumu a víry v pokrok. Chabonův detektiv je jedním z jejích posledních mohykánů. Nesmrtelný hrdina, kterého se nepodařilo zabít ani A. C. Doyleovi, je náhle konfrontován s vlastní smrtelností. Znatelně mu ubývají fyzické síly a často se zaobírá myšlenkami, aby nezemřel nedůstojnou smrtí „na toaletě nebo s tváří v talíři ovesných vloček“.

Požitek z odlehčené variace na viktoriánskou detektivku trpkne v ústech při zmínkách o tragédii, které Chabon homeopaticky, ale o to účinněji dávkuje mezi řádky. Bukolické, bezstarostné prostředí anglického venkova dělilo v roce 1944 od světa, kde se vypravovaly vlakové transporty, jen pár set kilometrů. Díky předposlední kapitole vyprávěné ukradeným papouškem se čtenář dozví tajemství Brunových číselných řad. Získá tak převahu nad samotným Holmesem, který sice ptáka navrátí chlapci, ale jeho brilantní analytický mozek tentokrát na vyluštění celé záhady nestačí.

Nekorunovaný král dedukce, který byl vždy zvyklý „z houštiny falešných stop, beztvaré prázdnoty a nekonečných pichlavých šlahounů života vylupovat skutečný smysl a příčinné souvislosti“, dochází dokonce k rouhavé myšlence popírající celou jeho slavnou kariéru – totiž že objektivní pravda neexistuje a pravou povahu světa odrážejí právě neřešitelné případy.

Michael Chabon: Konečné řešení, přeložili David a Markéta Záleští, Odeon, 112 stran.