Edgar Dutka a jeho člověk za tmy z kůže stahovaný.
Edgar Dutka začal publikovat pozdě, nenápadně, ale pozornosti neušel. Texty autora, který začal psát už v 60. letech, si cestu k pravidelnému vydávání našly až dnes. A starší i nové práce ukazují, že čas nemůže kvalitní próze nijak ublížit.
Temná minulost
První novelu U útulku 5 napsal Dutka už před čtyřiceti lety, ale ani v poměrně liberálním ovzduší nenašel nakladatele. Těžko říci proč – z kontextu tehdejší prózy nevybočoval, ačkoli za bezprostředností chlapeckého pohledu, jímž pohlíží na pobyt sourozenců v dětském domově, bylo přece jenom jedno ze silně tabuizovaných traumat: poúnorové zatčení jejich matky, která převáděla ohrožené lidi při útěku za hranice, a posléze její odvaha při dramatickém útěku z vězení a vlastním přechodu hranic. Po mnoha letech získala novela uznání a obdiv nejen pro téma, ale i pro suverenitu stylu, s jakou je vylíčen osud sourozenců a svět internovaných dětí.
Druhou knihu, román Slečno, ras přichází, vydal Dutka hned rok po Útulku (2004). Inspiroval se opět osudem matky, jež nakonec uprchla do Austrálie, a zobrazil specifické prostředí české emigrace v Novém Jižním Walesu. Zpočátku vzbudil rozpaky: text byl příliš osobitý, ani stopy po prostém, přirozeném vyprávění z dětského světa. A k tomu ta forma! Příběh vyprávěla stará fena, která držela lidskou smečku pohromadě, i ona měla svůj milostný osud – souvislost s touhami její lidské smečky je téměř zrcadlová. Nezvyklý návrat k tradici zvířecího eposu musela kritika nejprve strávit, aby poté pochopila, že jde o originální román o cestě za svobodou, o lidskosti, radosti a touze žít přítomnou chvílí a zároveň o nepotlačitelném snu o ztracené domovině.
Novou Dutkovou knihou je soubor deseti povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Název napovídá, že v povídkách jde o základní autorovo traumatické téma. Nejsou to povídky autobiografické, snad v každé bychom ale mohli najít inspiraci více či méně zřejmou. Třeba v povídce Moje středoevropská familie, kde si s rodinami zahrávají dějinné proměny národnostní i společenské, pak možná i v povídce Tátovy narozeniny – obě končí obětí, starý pán po konfiskaci obchodu a zatčení pochopí, v jakých rukou se ocitl, a oběsí se, mladý chlapec pronásledovaných rodičů nevidí uprostřed mstivé perzekuce východisko a pokusí se o totéž.
Podobně lze najít autobiografickou zkušenost v povídce I babičky patří do rodiny – absurdnost nepropustných hranic, přes něž se vnuk nedostane, aby pohřbil babičku. Na jeho reakci „Ale to je nelidské“ odpovídá úředník: „Možná nelidské, ale nezbytné“ a vnuk to vnímá jako „Možná nezbytné, ale nelidské“. V sugestivní povídce Pod vodou, kdy se mladý muž pokouší překonat hranici zatopeným lužním lesem za jarního tání, je zřetelná ozvěna matčina útěku – tentokrát se vysílenému muži podaří podlézt dráty, ale elektrický proud mu amputujel nohu. Tělo téměř na svobodě, nohou však uvízl před dráty.
Méně autobiografie je v povídkách, jež mají charakter modelový, jako je otřesný kousek Dům. Nejúděsněji působí rafinované mučení, když se děje jako excentrická hra o život, „ke které se nelze přihlásit, pro kterou jsem však byl podle mně neznámého klíče či neznámé šifry vybrán“, hra, která nemá pravidel. Dům je neuvěřitelně vynalézavá mučírna, čirá absurdní hrůza, znásobená naprostou neočekávaností. Na jejím konci sice čeká smrt, ale tělo „naprosto idiotsky vzdoruje nepřízni i za těch nejhorších okolností a kazí mi radost, kterou by mi způsobilo, kdyby konečně chcíplo“.
Čtyři z deseti povídek končí smrtí, pátou oběť, chlapce, sice zachrání rodiče, ale jako by byl mrtvý – nikdy už nepromluví. I poslední povídka symbolicky končí oprátkou: starý mukl se setká v hospodě se starcem, který se chvástá, že byl poslední, kdo mluvil s Miladou Horákovou. Muklova zkušenost v něm odhalí bachaře, možná jejího kata – ten jediný mohl odsouzené něco říci, a nebylo to jistě „Pánbůh s tebou“, jak namlouval mladým, dychtivým uším, ale spíš „ty svině zrádcovská“.
K povídkám, které jako by nebyly „ze života“, patří text o mladíkovi, který chodí do hospody a za jednotnou cenu, polévku, rohlík a pivo, vypráví na pokračování román – jakousi sci-fi o tom, jak se ráno už čtvrtý den nerozednilo a dění ve městě se mění v temnou grotesku. Nadité pěsti dělnické třídy obsadily restauraci a na biliárových stolech znásilňují dvě ženy, následuje maškarní rej na Staroměstském náměstí mlácený agresivními jednotkami v přilbách. Nic, co by jindy nebylo skutečné. Svědek se pak marně snaží odjet vlakem, ale nic odtud nejede. Něco mezi komedií a tragédií.
Zdá se, že prózy Edgara Dutky mají v soudobé české literatuře určitý konstitutivní charakter. V tom, že se umanutě vracejí k temné minulosti, nejsou osamocené, s knihami Jáchyma Topola či Radky Denemarkové vytvářejí kontext, v němž se konečně literatura uměleckými prostředky začíná vyrovnávat s traumaty způsobenými specifickou situací za druhé světové války a fantasmagorií let, která následovala.
Edgar Dutka: Staženi z kůže ze tmy vycházíme, Torst, 145 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].