Tajnosti kolem ČEZ

Moje vláda bude jiná než ta Paroubkova, Grossova, Zemanova, sliboval premiér Mirek Topolánek. Jednou z nejdůležitějších odlišných vlastností jeho kabinetu měla být průhlednost a otevřenost vládnutí, tedy principy, jejichž absenci ve vládních postupech občanští demokraté během svého pobytu v opozici nejvíce kritizovali.

První větší privatizace, prodej Aera Vodochody, který vládě tak trochu spadl do náruče připravený už předchozím kabinetem, jako užitečný lakmusový papírek potvrzoval, že premiérova slova se dají brát vážně. Pak ale přišla náhlá změna. Předseda vlády, hrubě nespokojený s kritikou médií a částečně proměněný tíží vlastní odpovědnosti, se zatvrdil, uzavřel se do sebe a přestal s veřejností otevřeně komunikovat, omeziv se výhradně na občasná vyjádření k „důležitým věcem“. Tato uzavřenost, vyjadřující ze všeho nejvíc nevědomé obranné mechanismy jedné atakované lidské psychiky, jako by se přenesla i do dalšího vládního rozhodování. Slib průhlednosti a otevřenosti se začal rozplývat. Dosud nejpřesvědčivěji to potvrzuje postup vlády při prodeji sedmi procent akcií elektrárenské společnosti ČEZ, kde stát dosud držel dvoutřetinový podíl.

Prodávat kousek?

Je to privatizace vynucená, nikoli dopředu strategicky promyšlená, což by se mělo neustále připomínat, protože ani v tomto bodě premiér nedodržel své sliby o odlišnosti oproti minulým vládním sestavám. Vládě chybí pětatřicet miliard ve fondu dopravní infrastruktury a na opravu silnic a dálnic si nechce dál půjčovat u bank. Prodej sedmi procent ČEZ se jevil jako nejschůdnější cesta. Stát si vybere jakousi „mimořádnou dividendu“, kterou si jako největší akcionář přece zaslouží, a nebude se o ni muset dělit s ostatními akcionáři. O pokles vlivu ve společnosti se stát nemusí bát, protože, jak vysvětlil ministr financí Miroslav Kalousek, těžko si lze představit, jak dalších sto dvacet tisíc drobných akcionářů jedná na valné hromadě ve shodě proti státu.

K principiálnímu problému – tedy zda vůbec a proč prodávat kousek ČEZ – se vládní představitelé příliš nevyjadřují, přestože se o této vládě hovoří jako o pravo-středovém seskupení, jemuž by principy, jak to alespoň tvrdila předvolební kampaň konzervativně-liberálního lídra kabinetu, měly být vlastní jako to hlavní, z čeho roste každodenní politika.

Být ODS a KDU-ČSL v opozici, jistě by se obě strany nevyhnuly otázce, zda tímto způsobem nevzniká precedens pro budoucí látání rozpočtu. Přesněji: jestli se náhodou zase nejede v zajetých kolejích, důkladně projetých předchozími vládami, na nichž všechny stroje řídí průměrný a omezený účetní a myslet dál je tu zakázáno. To se opravdu vždycky, když někde budou chybět peníze, jen tak trochu ukrojí ze státního majetku, bez ohledu na to, že státní finance časem budou nutně potřebovat zevrubnou změnu financování důchodů, zdravotnictví a sociálních služeb, na kterou by se dobře hodily peníze z prodeje celého státního podílu v ČEZ? I v případě peněz získaných z privatizace ČEZ přece platí, že hodnotu prodeje společného majetku daňových poplatníků lze měřit jedině smyslem a významem investice, k níž získané peníze povedou, nikoli tím, že okamžitě mohou snížit vnitřní schodek veřejných financí.

Dá-li se na misky vah proměna základních sociálních systémů společnosti, které považuje za klíčové pravice i levice, a investice do dálnic a silnic, lze dost dobře předpokládat, na kterou stranu se váhy vychýlí. Bohužel ani v této základní věci není Topolánkova vláda politicky otevřená a její jednání není průhledné.

Kalouskova šifra

Musí se číst mezi řádky a tam se pozorný čtenář v poslední době stále častěji dozvídá jen to, že pud politické sebezáchovy nabírá vrch nad rozvojovými plány. Ostatně premiér se už blíží k bodu, kdy se tento fakt potvrdí i otevřeně. Tato latentní tendence se stále silněji manifestuje v Topolánkově jazyce. Od reformního programu přešel v rétorice ke stabilizačním opatřením a parametrickým změnám a nemyslí už dál než do září, kdy se začne jednat o rozpočtu na příští rok, jehož odmítnutí by Topolánkovu vládu položilo.

Zužování rozumného záběru vlády začíná být veřejným tajemstvím, zato způsob, jakým vláda prodává sedm procent akcií společnosti ČEZ, není možná jen výhradním tajemstvím vlády, ale – jak se zdá z nervózních reakcí některých členů ODS – může být i dobře střeženým tajemstvím ministra financí Kalouska.

Bezpečnostní důvod k tajení postupu, který ministr uvádí, je podivný už pro bezstarostnou lehkost, s jakou Kalousek odmítá obavy o ředění státního podílu a ztráty vlivu na firmu. Je-li prodej sedmi procent v poměru k vlivu ve firmě vlastně jen technická věc, jak se snaží naznačit, pak je asi docela jedno, kdo akcie koupí. Jediným hlediskem by pak měla být cena, a tedy i klasická dražba na burze, jak ji v Evropě provedlo mnoho států. Česká republika zase hledá nějakou třetí cestu mezi prodejem ve výběrovém řízení a prodejem na burze. A to předseda její vlády patří k nejsilnější politické straně, která třetí cesty všeho druhu vždy odmítala.

Ve finančních otázkách pro to měla ODS dobrý důvod. Hledání třetí cesty, nějaké kombinované varianty výběru a dražby na trhu, otevírá prostor pro korupci, podivné zisky třetích osob nebo minimálně pro vážné a nebezpečné spekulace, které poškozují nejen pověst současné vládní garnitury (ani zelení nejsou stranou), nýbrž i pověst celé země, obraz o její politické kultuře. To vše se teď také děje.

Vzniká otázka, pro koho přesně je celá operace připravena, proč má Česká spořitelna za zprostředkování obchodu dostat jen pár milionů, když je odměna obvykle vyšší, a nakonec proč se prodává právě teď, pokud všechny prognózy a odhady hovoří o tom, že cena akcií ČEZ půjde nahoru (zisky firmy prudce rostou, vždyť za první čtvrtletí si ČEZ připsal 13 miliard)? Spěchá se proto, aby případný kupec mohl rychle sbírat zisky za svou investici, nebo proto, že už stát prostě nemůže na peníze čekat, protože je nutně potřebuje? Skupuje teď ČEZ deset procent svých akcií, aby pomohl státu zvýšit cenu a částečně vrátil ztracený podíl na firmě, nebo je za tím něco méně prozaického?

Počítejme i s jinou hodnotou

Ministr Kalousek slibuje, že až celý obchod proběhne, všechno řádně vysvětlí a zdokumentuje. Jako by nevěděl, že každé vysvětlování ex post může a zřejmě také bude vnímáno jako vyrobené alibi a omlouvání. Spoléhat na to, že očekávaný zisk, který celá transakce státu přinese, bude tak velký, že se rychle a snadno zapomene, jak se prodávalo, je dost krátkozraké. Všichni přece čekají, že stát získá víc než pětatřicet miliard korun, které potřebuje, protože tržní hodnota akcií se pomalu blíží hranici 1050 korun a stát by za současných podmínek musel inkasovat minimálně 44 miliard.

Jakýkoliv bonus, který bude brán jako skvělá obchodní prémie za to, že vláda celý proces prodeje uzavřela, se musí brát s rezervou, protože nikdo nedokáže říct, jak velký bonus by přinesla případná otevřená burzovní dražba.

Existuje ale jiné srovnávání, v němž se kromě vybraných peněz počítá i s hodnotou, kterou sice nelze jen tak převést na peníze, jejíž důležitost pro společnost je ale podstatně větší než pár miliard korun navíc. Tou hodnotou je důvěryhodnost, důvěra mezi politiky a občany. A ztráty, které skrytý prodej akcií ČEZ může v tomto směru přinést, přes známou netečnost českých voličů nakonec mohou docela bolet. Třeba až premiér bude zase upřímně přesvědčovat veřejnost, že to s oním „reformním batohem“ myslí tak dobře.

Autor je redaktorem Hospodářských novin.