Velitelem v Osvětimi

Mrazivá autobiografická sonda do myšlení Rudolfa Höße.

Jádro bývalého komplexu koncentračních táborů Auschwitz, tzv. kmenový, tvoří někdejší kasárna a několik budov polského Tabákového monopolu na levém břehu řeky Soly kousek od města Osvětim. Za severním blokem strohých šedivých budov a řadou vzrostlých stromů tam leží starý bazén z popraskaného betonu. Nic víc než schůdky do vody, torzo skokanské věže, nehybná černá hladina. Odrážejí se v ní siluety okolních strážních věží i plotů z ostnatého drátu. Není to zkrátka obyčejné koupaliště. V parných letních dnech sloužilo členům velení a ostrahy tábora.

Absolutní lhostejnost a cynismus vůči nevinným lidem, kteří umírali v nedalekých plynových komorách či byli spalováni v krematoriích, nelze dokonaleji vyjádřit. Obdobný pocit morální závratě, ale i mrazivého úžasu nad schopnostmi homo sapiens vyvolává kniha Velitelem v Osvětimi, jejíž autor se jmenoval Rudolf Höß. V dubnu 1947 byl v Osvětimi oběšen na kovovém sloupu, pár kroků od koupaliště. Než se však k provazu dopracoval, prošel životem, jenž při vědomí jeho esesácké kariéry završené podílem na bezprecedentním masovém vraždění zneklidňuje.

Chladně a bez soucitu

Jak vyplývá z Hößových autobiografických zápisků, z nichž je publikace sestavena, jednalo se o člověka spíše průměrného, bez velkých ambicí (chtěl se stát sedlákem) a v žádném případě zlého. Byl to vzorný a milující otec rodiny, měl rád zvířata, pořádek a přírodu. Navíc se tomuto niterně založenému samotáři z duše protivily všechny lidské poklesky rázu kriminálního, sexuálního i sociálního. Přesto ho duševní kvality nedokázaly uchránit před nehumánnostmi, ale naopak – což je právě znepokojující – ho vehnaly do služeb politického zločinu.

V úvodu knihy to popisuje německý historik Martin Broszat: „Hößovy zápisky ohromují proto, že jsou produktem člověka veskrze maloměšťáckého, v tom smyslu i normálního: už nedovolují kategoricky rozlišovat mezi těmi, kdo se účastnili jen z idealismu a pocitu povinnosti, a lidmi od přírody surovými, kteří – jak se často míní – svým ďábelským počínáním mařili dobré úmysly ostatních.“ Höß nebyl sadista, rodilý kat, bezcitný psychopat. Patřil k těm (podobně jako organizátor židovských transportů do vyhlazovacích táborů Adolf Eichmann), kteří při pohledu na krev omdlívají.

Proto je schopen popsat svůj zážitek první masové likvidace plynem až s lyrickou impresí, která ale zrovna v jeho podání mrazí: „…kráčely pod kvetoucími ovocnými stromy stovky kvetoucích lidí, většinou nic netušících, do plynových komor, smrti vstříc. Obraz ten o vzniku a zanikání mám dodnes živě před očima.“ Anebo dojatě zavzpomínat na příchylnost cikánských dětí k lékařům vrahům, kteří je vzápětí usmrcovali injekcemi: „Není snad nic těžšího než muset pevným krokem projít kolem něčeho takového chladně, bez soucitu a slitování.“

A přesto i tito „citliví“ muži naplánovali, rozjeli či vykonávali monstrózní akci s výsledkem milionů mrtvých. Oproti Eichmannovi, o jehož uvažování existuje skvělá kniha od Hannah Arendtové (Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla), Höß sám kouzlem nechtěného objasňuje, jak se z normálního člověka stala nelidská součást vražedného soukolí.

Za co?

Hößovo svědectví vznikalo po dobu jeho poválečné vyšetřovací vazby v Krakově. Navzdory lopotnému stylu, eufemismům typu „chybné kroky“ alias zločinné akty teroru (v souvislosti s „křišťálovou nocí“ zase píše, že „ve všech synagogách vypukly požáry“, jako by hořely samy od sebe) i častému patosu samolibosti a překrucování událostí, jež vydavatel vhodně doplňuje vysvětlujícími poznámkami, se pozvolna zjevuje to podstatné, co z Höße udělalo přímého aktéra průmyslového způsobu vraždění.

Bývalý komandant podává podrobnou zprávu o své životní dráze vedoucí z Dachau přes Sachsenhausen do Osvětimi, ale i hojnost detailů o koncentračních táborech a metodách likvidace. Přes kratší kapitoly o dětství a mládí prožitém v katolicky bigotním a přísně patriarchálním rodinném prostředí, odkud po otcově smrti ještě nezletilý prchá, aby se vojensky angažoval za první světové války v Turecku a Palestině, tak dospěje k důležité životní křižovatce. Byť po armádní epizodě pořád sní o budoucnosti sedláka, namísto toho se připojí k freikorpsům, tedy polovojenským krajně pravicovým organizacím.

Právě tady se Höß dopustí vraždy na jednom údajném zrádci národa. Jako by se tím symbolicky zvedla opona nad další etapou jeho života, kdy bude slepě vykonávat libovolné rozkazy. Nejde však o náhlý zlom. Kostky do sebe zapadají, což Höß nevědomky dosvědčuje na každé další straně vyprávění. Ani v krakovské vazbě stále nechápe, proč a za co byl tenkrát odsouzen na deset let. Vždyť přece jednal na základě fémového soudu (hrstkou násilníků vynášené svévolné rozsudky) a z vlasteneckých pohnutek.

„Byl jsem tehdy pevně přesvědčen – a jsem dodnes – že tento zrádce si smrt zasloužil. Vzhledem k tomu, že by ho žádný německý soud s největší pravděpodobností nebyl odsoudil, ujali jsme se výkonu spravedlnosti my. (…) Pevně jsem proto věřil, že nejspíš ani nedojde k soudnímu jednání, a pokud ano, nebude v žádném případě nutno odpykat si trest.“ Zde se poprvé odhalují jeho myšlenkové pochody i hodnotový řád. Neboli o životě a smrti „nesprávného“ člověka mohou beztrestně a zcela protiprávně rozhodovat lidé, zastávající „správný“ názor.

Vraždící workoholik

Osud mu však nabídne ještě jednou šanci. Za vzorné chování byl v polovině trestu propuštěn, založil rodinu a konečně se usadil na vysněném venkově. V Německu to už ale vře. Nacisté se chopili moci, začínají likvidovat politickou opozici a „parazity“ společnosti štítící se práce. Vznikají tak první koncentrační tábory. Spokojený sedlák, do té doby vlažný člen NSDAP, proto obdrží návrh stát se náčelníkem velitelů bloku v Dachau. Neodmítne. Na konci takto započaté nové a strmé kariéry je onen kovový sloup s provazem.

Kniha Velitelem v Osvětimi je poučná i tím, že čtenáře vtahuje do struktury myšlení a cítění člověka na první pohled úplně normálního. Přesto v ní od začátku něco nehraje. Höß se totiž neumí zastavit, vydechnout, v jistém smyslu odvázat od rutiny, všednodennosti. Neustále musí něco dělat, pracovat. A svěřené úkoly i povinnosti plní s horečnatou svědomitostí. Jako by se provždy zřekl vlastní svébytnosti a takto vytěsněné úděsně prázdné já podřídil jedinému – posloužení autoritě a věci, jakékoliv.

Pro vyšetřovatele tak pečlivě píše svůj životopis, do úmoru „dře“ při zřizování a spouštění průmyslového způsobu vraždění, překračuje pracovní normu v žaláři výmarské republiky, s šokujícím puntičkářstvím referuje před norimberským tribunálem o dění v Osvětimi, jež vyvolávalo zděšení a stísněnost i na lavici hlavních obžalovaných atd. Ostatně ochotně se k této vášni přiznává: „Práce mne vždy uchránila před zbytečným ochromujícím dumáním. A večer jsem pak měl uspokojivý pocit, že jsem vykonal kus dobré práce. Nejtěžším trestem by bylo, kdyby mi byli vzali práci.“

Jinými slovy říká, že má strach sám ze sebe. Z otázek o smyslu pozemského plahočení a plnění úkolů, jež se naléhavě objevují, nestane-li se z člověka robot. Tedy ideální prototyp poslušného otroka, o nějž se především opírá každý totalitní řád.

Rudolf Höß: Velitelem v Osvětimi, přeložil Petr Dvořáček, Academia, 264 stran.