Malá cvičení v bezohlednosti

Jemná výpověď Drahomíry Pithartové o soukromých aspektech českého disentu.

Můžeme být svobodní ještě jinak než na úkor nesvobodných? Dokážeme zůstat sami sebou a zároveň neubližovat svým blízkým? Tyhle otázky jsou společným jmenovatelem povídek Malá cvičení v bezohlednosti. Hrdinkami příběhů situovaných od padesátých let po současnost jsou jemné introvertní ženy, které nedokázaly úplně dospět a žijí ve své přecitlivělosti jako ve vězení. Plní své tradiční úlohy školaček, milenek, manželek a matek, cítí se zneužívané, ale nedokážou to změnit. Povaha, výchova a hlavně válečné a totalitní mládí z nich nadělaly jakési nesebevědomé zákrsky. Jsou to ženy různých jmen, ale vlastně jde o jednu a tutéž postavu.

Povídky na sebe navazují jako volně koncipovaný román o všedních křivdách, kterých se na sobě navzájem nevědomky dopouštíme, když si vymezujeme vlastní prostor. I když je zdánlivě všechno v pořádku, vždycky je tu někdo slabší, křehčí a vrcholně ohrožený: postižené dítě, klamaný partner, opuštění přátelé anebo třeba nalezený pes. Jenže v knize navíc není v pořádku doba a společnost: postavy frustrované totalitou se chovají jako rostliny s příliš mělkými kořeny, neuroticky reagují na každou zápornou vlnu, která rozbouří jejich chráněné soukromí, a maličkost je přivede až na pokraj sebevraždy.

Nech mě žít

Povídky nejsou nové, o jedné z nich se zmínil už Ludvík Vaculík v Českém snáři z roku 1979. Tam píše pochvalně o textu své přítelkyně Drahomíry s názvem Lorelei a uvědomuje si, že hrdinové českého disentu často zavlékají své ženy a lásky do uzavřeného prostoru, kde se jim nelíbí. Jednak jsou odsouzené žít životy svých mužů a na svou vlastní cestu musí rezignovat, hlavně se ale uvnitř společenství disidentů rodí nové zášti a komunikační uzly: muži si na ženách nevědomky vybíjejí všechno, co jim totalitní režim provedl. Obě strany mají mylný dojem, že jestliže je veřejný život vepsí, musí ten soukromý být nebesky dokonalý. S tím přáním zůstává každý beznadějně osamělý a sdílené zůstávají jen euforické okamžiky nadšení z malých politických úspěchů. Možná právě kvůli nim zůstávají muži hrdí a ženy loajální. Beztak se jich nikdo neptá. Nezáleží na nich, jsou zároveň nedobrovolnými hrdinkami i nevolnicemi.

V nejrozsáhlejší povídce Čekej na mě napomíná intelektuál přítelovu manželku, že málo vydělává: měla by přece živit rodinu, jelikož její muž musí psát! Povídka o manželském pekle uprostřed ostrova disidentů je výpovědí ženy, která chce něco jiného, ale dokáže o tom jen snít. Boj jejího muže není jejím bojem, protože ona nedokáže zredukovat život jenom na odpor a negaci. Její muž píše o partnerství a svobodě, ale žije pravý opak: doma je despota. „Chtěla bych být nedotknutelná a nezraňující,“ myslí si hrdinka v závěru.

Někdy je fňukání hrdinek Drahomíry Pithartové nesnesitelné a připomíná návštěvy v manželské poradně. Upřímně řečeno, i v tak těžké době si člověk za své soukromí mohl především sám. Ale Pithartové možná nakonec nejde o to, že by právě žena byla obětí mužského konceptu světa. V knize nejsou žádní vítězové a nedobrovolnými oběťmi konceptu síly jsou vlastně všichni – muži, ženy i psi. Postavy si předávají navzájem křivdu jako neviditelnou štafetu, všichni chtějí být svobodní, dobří a užiteční, a všichni přitom deptají ostatní.

Ženská otázka je v Česku choulostivé a živé téma: směs samostatnosti a podřízenosti žen v manželství je po staletí místním lidovým obyčejem. Třeba při četbě korespondence Boženy Němcové nám musí být nápadné, kolik podobností je mezi vztahy v povídkách Pithartové a mezi partnerskými zvyky v uzavřené společnosti českých vlastenců v době Bachova absolutismu: na jedné straně oboustranná potřeba svobody, tolerance a příležitostně i volná láska. Na druhé straně vzájemné sekýrování, nesmírné nároky a oboustranný pocit, že „ten druhý“ není partner, ale parazit. Tlak zvenčí zřejmě vyvolal podobné příznaky v devatenáctém i ve dvacátém století.

Kdo je kdo

Zejména pamětníka musí četba svádět k úvahám, kdo je kdo: že by Petr Pithart bil manželku? Kdo je ten herec, který emigroval? Je ten tragikomický filozof Karel Kosík, nebo někdo jiný? Na tohle je lepší předem zapomenout.

Povídky Drahomíry Pithartové působí lépe s odstupem, kdy předlohy za postavami dávno zmizely. Koneckonců, o fakta tu nejde. Malá cvičení v bezohlednosti nejsou vhodnou četbou pro misogyny, ale ani pro milovníky módních literárních novinek. Pithartová má vytříbený klasický styl, který může působit až příliš prostě jako jedničkářská slohová práce – jenže tak to právě není, protože za autorčinými zdánlivě popisnými a prostými větami leží kontinent tiché, ale hluboce autentické a vnitřně komplikované zkušenosti.

Patří k velkým zásluhám nakladatelství Torst, že v posledních letech vydává podobné solitérní autorské počiny, příliš jemné, než aby zaujaly velká komerční nakladatelství. Česká literatura je totiž z velké části právě tohle: nenápadné, ale hluboké hledání sebe sama na pozadí mnohdy únavně šokujících „nových“ talentů. Ty potom často mizejí stejně rychle, jako se objevily, zatímco od Pithartové by bylo potěšením si přečíst druhou knížku. Snad na to bude mít dost času a energie.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Drahomíra Pithartová: Malá cvičení v bezohlednosti, Torst, 204 stran.