Událost na obrazovce

Jeden a tentýž den po vánočních svátcích jsem se na vlastní kůži přesvědčil o serióznosti dvou nejvlivnějších médií veřejné služby. Takřka zároveň mi volali redaktoři Radiožurnálu (ČRo 1) i Událostí, komentářů (ČT) a chtěli totéž: zhruba dvou až tříminutový komentář k aktuální události dne, k „vánoční“ petici herců Národního divadla, kteří se bouřili proti nekompetentním krokům dočasného ministra Štěpánka i dočasného ředitele Mrzeny.

Pokusil jsem se napěchovat do dvou až tří minut logické argumenty zdůvodňující můj souhlas s peticí a citoval jsem mj. moudrá slova Josefa Hermana (paradoxně současného Mrzenova příznivce), který se ještě před půldruhým rokem rozčiloval přesně nad tím, nad čím se dnes rozčiluji já: nad „totalitním reliktem“, jak nazval snahu ostravských radních ze dne na den vyměnit šéfa tamního třísouborového Národního divadla, mj. kvůli stížnostem z opery („V zahraničí se nový ředitel velkého divadla hledá nejméně dva roky dopředu, ti vskutku dobří mají diáře plné“). Uvedl jsem i další výhrady k netransparentnímu chování ministra a jeho pseudokonkurzu.

Zatímco v rozhlase má slova zazněla nepřerušovaně, v patřičném kontextu i s následnou konfrontací se stejně dlouhou reakcí ředitele Mrzeny, u Událostí, komentářů jsem se večer nestačil divit. Ukázalo se, že televizní štáb si až z Kavčích hor skrz celé město přijel pro jedinou useknutou půlvětu, vytrženou ze zhruba dvouminutového rozhovoru s redaktorkou. Ta půlvěta jen neškodně, bez další argumentace konstatovala to, co všichni vědí i beze mne: že přepřahovat uprostřed sezóny se v divadle nemá. A stejně klipově profrčela obrazovkou argumentůprostá věta operní kritičky Věry Drápelové, která mocenské zásahy v ND naopak schvaluje (nepochybuji o tom, že i ona měla svůj soud kvalifikovaně zdůvodněný a že i její argumenty skončily v koši). Takto se vyrábějí v ČT „komentáře“…

Není potom divu, že moderátor Otakar Svoboda v jiném svém komentáři posune vznik songu Michala Prokopa o cca 10 let (naštěstí to interviewovaný Prokop pohotově ve studiu opraví) a že zpěvákovi, který s ND nikdy neměl a nechce mít nic společného, dává k úvaze přihlášku do konkurzu na jeho šéfa. Jindy tentýž komentátor pomine některé evidentní úspěchy Dvořákovy/Nekvasilovy éry v ND a neověří si ani datum nástupu Michala Dočekala do čela činohry – prý ho Dvořák „zdědil po minulém vedení“ (ve skutečnosti se Dočekalovo angažmá na den kryje s nástupem Dvořáka – 1. 7. 2002). Svobodův komentátorský jmenovec Jiří zase jindy v interview uvede jako hosta spisovatele Jana Stránského (úterý 2. ledna) a ČT 24 ten nesmysl neopraví titulkem ani druhý den.

Komentování kultury zdánlivě dostává od Nového roku v ČT větší prostor – je až „přemagazínováno“. Co je to však platné, jestliže se dívám na Historický magazín věnovaný Aloisu Jiráskovi, kde bezradný redaktor vede rozhovor s dvěma evidentně nekritickými členy Jiráskova fanklubu, pro něž zůstává vrcholem literatury Temno, a kteří si dodnes pochvalují Gottwaldem inspirovanou Jiráskovskou akci – aniž přizve skutečného oponenta?

A že jich Jirásek vždy měl – a ne ledajakých: od Denise, Pekaře, Durycha, Váchala, V+W nebo Šaldy („Jiráskovo dílo je vydáno nebezpečí, že bude přeceňováno právě pro jeho účin druhotný, politický… Bude v muzejní vitríně… Jest pomník, ale, obávám se, pomník uzavřený a mrtvý“) až třeba po současného Tomáše Halíka nebo M. C. Putnu.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.