Záviš: Nedá se svítit, Julius Zirkus 2007, 135 stran
„Mnohem více chlastat/stejně jako hulit/varovat se sportu/s kurvama se tulit,“ vyznává se ze svého novoročního předsevzetí písničkář Záviš ve své páté sbírce básní a drobných literárních útvarů. Nedá se svítit, lidový básník Milan Smrčka, kterého Karel Vachek ve svém posledním filmu označil za „knížete pornofolku“, se nehodlá zkáznit ani po loňském překročení padesátky. Ilustrace Kristiny Šilerové doprovázejí pásmo jednoduchých rýmovaček, absurdních minipříběhů a záznamů odpozorovaných situací. Záviš není žádný Gellner nebo Krchovský, sympatický je ale tím, že si na nic nehraje. Při čtení textů plných čuňačinek před námi vyvstává obraz autora jako téměř zenově vyrovnaného pivního filozofa: „Dostal jsem dopis tohoto znění: ‚Milý pane, nevím, co si o sobě myslíte, ale u mě a u mé babičky jste docela obyčejný blb. Zamyslel jsem se nad obsahem tohoto stručného listu a zjistil, že pisatel i s babičkou mají naprostou pravdu.“
Simon Singh: Velká Fermatova věta, přeložili Luboš Pick, Jiří Rákosník, Mirko Rokyta, Academia/Dokořán, 288 stran
V 17. století přišel francouzský matematik Pierre de Fermat (1601–1665) s provokativní myšlenkou: na okraji překladu Diofantovy Aritmetiky si poznamenal, že rovnice xn + y n = z n nemá řešení v množině přirozených čísel (N) pro n>2 a že zná důkaz tohoto tvrzení, ale nevešel by se mu na okraj knihy. Vyvrátit či potvrdit jeho tezi se matematici snažili následujících 350 let. Úžasný příběh řešení velké hádanky vyvrcholil činem Brita Andrewa Wilese, který v roce 1994 konečně definitivně dokázal, že Fermatova věta opravdu funguje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
