Výherci

Román Výherci nás zve na palubu záhadné lodi.Vyhrát v loterii vyjížďku na zaoceánské lodi není vždycky terno. Loterie sice může být tradiční, ale okolnosti poněkud – tajemné. Účastníci plavby, kterou vymyslel mistr povídky a experimentálních románů, argentinsko-francouzský spisovatel Julio Cortázar (1914–1984), to od začátku neměli snadné. Už v kavárně Londýn, kde se sešli, bylo cítit napětí. Nikdo totiž nevěděl, kam trasa vyhrané plavby vede.

Román Výherci tvoří v Cortázarově díle pro čtenáře vstřícnou zastávku a někteří literární znalci ho považují za jakousi předehru k nejznámější knize Nebe, peklo, ráj, kterou se autor ve druhé polovině 60. let definitivně proslavil po celém světě.

Něco podivného? Ale jděte!

Cortázar v tvorbě čerpal ze dvou zásadních pramenů. Z latinskoamerického prostředí a z evropské, zjemněle intelektuální introspekce prostupující jeho život ve francouzském exilu. Do Francie odešel poté, co mu argentinská vojenská diktatura začala znepříjemňovat život, a v roce 1981 přijal francouzské občanství.

Ve velké většině jeho děl je čitelné účtování s politickou mocí. Cortázar však nikdy neukazuje na diktatury přímo, vždycky hledá především příčiny, jež vedou k jejich vzniku, falešné horování pro národ či zbabělost průměrných.

Kniha Výherci může být čtená jako odraz světla, jehož odlesk pokaždé dopadne na jinou hranu skutečnosti. Cortázar ji začal psát na dvou zaoceánských plavbách, „aby unikl před vlídnou družností, jež postihovala pasažéry třetí třídy“. Výherce však můžeme číst také jako zdařilou detektivku korunovanou vraždou či metaforu lidského hemžení na určeném uzavřeném prostoru, v němž se ocitla dvacítka pasažérů nejrůznějšího věku, povolání a sociálních vrstev. Ti všichni se mají nejen shodnout na tom, že na lodi, v níž si přejí strávit měsíc až dva poklidné výletní plavby, je něco podivného, ale také na tom, co s tím budou dělat.

Nikdo neví, jak se pojede a kam, a když se konečně výherci ocitnou na palubě luxusně zařízené, ale přece jen ne výletní lodi, je jim zakázáno vstoupit na záď. Co to znamená? ptají se někteří. Jiní raději strčí hlavu do nabízeného luxusu a nechtějí slyšet ani otázky, ani odpovědi. Chtějí svůj klid a vytouženou, zaslouženě vyhranou plavbu.

Postupně se dostává do popředí několik nejvýraznějších dvojic, jež společně prožívají nejen cestu, ale také rozuzlení svých životů. Přes nejšťavnatější a významově nejbohatší dvojici Paulu s Raúlem účtuje Cortázar s intelektuálním snobstvím: kritizuje ho, ale těmto inteligentním a nešťastným bytostem přece jen dává na konci prostor k hrdinství a odvaze. Paula i Raúl chybují v mnoha věcech, nevědí si rady se svou tělesnou touhou (v případě Raúla slabostí pro mladé chlapce), ale poctivě se snaží přijít na to, kdo vlastně jsou: „Zasluhovali pořádný výprask. Výprask květinami, mokrým ručníkem, pomalým škrábancem nehtů.“

Tajemná emancipace

Julio Cortázar, jeden z nejvýznamnějších představitelů latinskoamerického literárního „boomu šedesátých let“, své první literární pokusy publikoval v Borgesově časopise Anales. Od generačních souputníků tíhnoucích k baroknímu exotismu se liší zejména úsporným, a přece poetickým jazykem, lpěním na filozofickém přesahu a zkoumáním možností jazyka a formy. V rozhovorech často zdůrazňoval, že touží po čtenáři-komplici, ne po „čtenáři-samičce“, jak nazýval konzumenta jednoduchých textů. Označení, které mu ženská část literární kritiky nikdy neodpustila.

V románu Výherci a v celém Cortázarově díle je však ženským postavám vyhrazen zásadní prostor. Bez nadsázky se dá říci, že Cortázar poctivě zkoumal možnosti emancipace, která by nebyla vykalkulovaná a mohla zůstat žensky tajemná. Prototypem jeho „ideálních žen“ jsou v románu Výherci horkokrevná krásná Paula a stárnoucí, ale pořád přitažlivá Claudie, matka malého chlapce, kvůli jehož nemoci nakonec dojde k vraždě.

Julio Cortázar není „magický realista“ jako Gabriel García Márquez či Juan Rulfo. Jeho poeticky vygradované pasáže samomluv jednoho z výherců, potrhlého literárního korektora Persia, mají blíž k surrealistickému ponoru do podvědomí, v němž však tušíme přísné vedení autora nic neponechávajícího náhodě. „Už jako dítě jsem tíhnul k nadpřirozeným věcem, zatímco vrstevníci četli kovbojky,“ vzpomínal v jednom rozhovoru v roce 1978.

Český čtenář teď s jeho alegorickými Výherci může zažít zhuštění světa na prostoru lodi, napětí, fantaskní výpady do jiných sfér, ale i tajemné prostupování lásek. A pokud není z druhu čtenáře samičího, může „bořit i budovat v té úžasné plastelíně“ příběhu a dostat se s Cortázarem až do „zaslouženějšího konce, do méně ubohé smrti“.

Autorka je hispanistka.

Julio Cortázar: Výherci, přeložila Blanka Stárková, Garamond, 464 stran.