Co se čte v Respektu

Martin Uhlíř,

rubrika Civilizace

„Pivo podle mě obsahuje spoustu přebytečnýho svinstva,“ prohlásil Mack. „Vem si například to vosmistupňový bahno – plazíš prachy za dvaadevadesát procent vody, barviva, chmelu a podobnýho matriálu. Eddie, myslíš, že bys moh Whiteymu odpomoct od čtyř, pěti lahvinek whisky?“ Mnozí čtenáři už určitě poznali, odkud tento úryvek pochází. Zvlášť když prozradíme, že ohnivá whisky měla být Whiteymu ukradena kvůli mejdanu pro jistého doktora. Číst si o příhodách party líných povalečů, obývajících starou boudu postavenou nedaleko uličky Na plechárně (1992), je v dnešní uspěchané době osvěžující. Neboť, jak v knize píše její autor John Steinbeck: „Jakýpak zisk může mít člověk z toho, když získá celý svět a nádavkem obdrží žaludeční vředy, zvětšenou prostatu a silné brýle? Mack a jeho mládenci se vyhýbají této pasti, obcházejí tento jed, překračují tuto smyčku, zatímco celé generace polapených, otrávených a spoutaných lidí na ně řvou, že jsou ničemové.“

Jan Gregor,

kulturní rubrika

S jarem na mne obyčejně přichází období detektivek. Je to totiž žánr, který si bůhvíproč umím nejlépe vychutnat na útulné restaurační zahrádce ve stínu platanů u oroseného půllitru. Dan Starkey, loserovský hrdina knihy Colina Batemana Sean na mušce (2005), je navíc přesně moje krevní skupina. Nezodpovědný floutek, vtipný flamendr a shodou okolností také žádaný belfastský novinář na volné noze. Ve třetím českém překladu starkeyovské série se dostává do křížku se severoirskými mafiány, kteří mu unesou ženu i s dítětem a chtějí po něm v rámci výkupného, aby zabil slavného hollywoodského herce, o němž právě píše knihu. Celé je to psané lehkou rukou a v intencích toho nejlepšího anglického suchého humoru. Jak to jen ti Britové, pardon Irové, dělají?