Novinky

Claude Pujade-Renaudová: Macecha, přeložili Anna a Erik Lukavští, Dauphin, 148 stran

„Znepokojuje ji to podivné, mihotavé světlo, nechápe, odkud pochází. Ach ano, pouliční lampa naproti na bulváru, světlo prochází škvírami v okenicích a odráží se ve skle velkého zrcadla. (…) Strašidelné ticho nového obydlí. Ticho po milování. Pak Armandův hlas, tak tichý, přidušený u jejího krku. Je tak šťastný, že ho přijala… ach, opravdu přijala, jak vždycky snil…“ Tak začíná vytříbené dílo plné literárního šarmu a elegance, kde na vztahu dvou obyčejných lidí autorka popisuje krutost a nemilosrdnost osudu člověka, jeho bezvýznamnost i předzvěst blížícího se konce, a zároveň touhu po důstojném naplnění života.

Dagmar Halasová: Druhý hlas, Archa, 47 stran

Devětašedesátiletá překladatelka už před časem věnovala Bohuslavu Reynkovi drobnou monografii a uspořádala dopisy, které mu adresovala Suzanne Renaudová. Nyní se k uměleckému a manželskému páru znovu vrací. Ve vzpomínkové knize znovu zapátrala v paměti, kde jí od dětství uvízly letmé dojmy ze setkání s okouzlující dvojicí (její otec k Reynkovým často jezdil na Petrkov a dceru občas bral s sebou). Valná část historek se pak opírá o dosud nezveřejněnou korespondenci mezi Reynkovým synem Jiřím a rodinnou přítelkyní Annou Marií Beslierovou. „Jaký vlastně byl ten Petrkov, který jsem měla postupně poznávat a znát? Ten Petrkov, kam kdysi – ještě za života pana Reynka, jak čtu v těch dávno psaných dopisech – přišla v jednom únorovém dni mladá žena, aby tam v zahradě našla místo, kde by pohřbila mrtvou volavku.“ Tou ženou byla kunsthistorička Věra Jirousová, která se nejvíc zasloužila o znovuobjevení Reynkova díla. A volavku pohřbívala, protože ji zabili estébáci při tajné prohlídce domácnosti Jirousových.