Prezidenti

Hlavu Spojených států bychom měli volit i my, Evropané,“ posteskla si v posledních letech řada novinářů, analytiků či politologů ze starého kontinentu. Argument mají všichni společný – americký prezident ovlivňuje i naše životy, protože zahraniční politika této mocnosti zasahuje do nejzazších koutů Země. Minimálně z tohoto důvodu je třeba tak důležité funkci, jakou americký prezident zastává, porozumět.

V Česku právě vyšla kniha s prostým názvem Prezidenti, která se věnuje mužům, kteří nejvyšší post spravovali ve 20. století. Vydavatelství BB/art mělo mimořádně šťastnou ruku, když k překladu vybralo právě tento titul.

Za Tocquevilla

Proč šťastnou? Když se píše o moderní historii Spojených států, jež navíc zahrnuje i tak kontroverzní postavy jako Bill Clinton a George W. Bush, první, co čtenáře napadne, je otázka, komu asi autor straní: je to zanícený levičák, nebo plamenný pravičák? Vždyť i v tak vzdáleném Česku téměř není možné psát o USA, aniž by čtenář nepoznal, komu autor fandí. Jenže historik Stephen Graubard straní pouze kritičnosti. Splňuje tak základní předpoklad, který je důležitý pro kvalitní knihu o politice – váží si aktérů, kterým se věnuje, což mu umožňuje být k nim maximálně kritický. Je mu proto úplně jedno, jestli jde o demokratické či republikánské kandidáty.

Kniha Prezidenti se dá číst buď jako soubor profilů jednotlivých prezidentských osobností, anebo jako cenná analýza vývoje tohoto postu. Jak v úvodu Graubard naznačuje, pokusil se na svět americké politiky podívat očima Alexise de Tocquevilla (jemu a dalšímu znalci Spojených států Jamesi Bryceovi věnuje v závěru samostatnou kapitolu), který v 19. století nenapodobitelně vystihl americkou společnost, její výjimečnost i hrozby. Už úvodní Tocquevillův citát vybízí k zamyšlení: „Prezident USA má téměř královské pravomoci, ale nemá příležitost jich použít, kdežto práva, která může uplatnit, jsou dosud velmi omezená: zákony mu dovolují, aby byl silný, okolnosti ho však udržují slabým.“ Jak se tedy situace proti Tocquevillovým časům změnila?

Strážci odkazu

U vzniku Spojených států stál odpor ke královským manýrám. Nová země chtěla stát na prostotě a svobodě, která nestaví někoho nad ostatní. I proto byl úřad prezidenta, stejně jako práce vlády a diplomatů, pojednán jako skromný. Bílý dům byl nevýraznou budovou, která ani neměla velkou ochranu. Aparát pak tvořilo jen pár prezidentových poradců. Určitá skromnost se udržela až do konce 19. století, pak se ale podle autora pomalu z prezidentů stávají „monarchové a stále častěji jim sloužili dvořané“.

Definitivní zlom přichází v polovině 20. století: „Jaderné a termojaderné zbraně udělaly z prezidentů po Franklinu Rooseveltovi vůdce svobodného světa a zavazovaly je bránit civilizaci proti barbarům, kteří ji ohrožovali. Instituce amerického prezidenta nabyla nebývalých proporcí,“ píše historik.

Jeho příměr k dvořanům je zásadní. Ukazuje totiž, a to zejména na příkladu nechvalně proslulého Richarda Nixona (kterého však popisuje nezaujatě), jak je nebezpečné, když se na prezidenta začneme dívat jako na nedotknutelného muže, jenž je obklopen jen uctívači. Podle Graubarda se z těchto novodobých dvořanů stali v „podstatě strážci, kteří měli prezidenta chránit před jeho zejména domácími nepřáteli, o nichž si mysleli, že ho chtějí zničit“.

Kdyby autor dokazoval tuhle proměnu jen na ukázkově záporném Nixonovi, nepůsobilo by to příliš důvěryhodně. Historik se však pustil i do Ronalda Reagana, který mu posloužil jako příklad, jak lehce se dá vytvořit dojem téměř bezchybného prezidenta i z člověka, jenž se přitom dopustil tolika přehmatů. „V Reaganově administrativě sloužil rekordní počet 138 lidí, kteří byli obviněni a odsouzeni nebo se stali předmětem trestního stíhání. Vezmeme-li to v úvahu, potom je zvláštní, že muže, jehož média označovala za teflonového prezidenta, spojení s těmito lidmi vůbec nepoškodila. Z Bílého domu se stal hrob, o jehož tajemstvích se média a lidé zvnějšku nikdy nedozvěděli.“

Další prezidenti, Bush, Clinton a Bush mladší, model dál rozvíjeli. Poslední ho navíc okořenil válečnými akcemi, pro jejichž spuštění se použila zavádějící odůvodnění. „Rozšíření výkonné moci s sebou přineslo hrozby, jež byly nejlépe vidět v prvních letech 21. století, kdy se ve Washingtonu usadili král, dvořané a válečníci, kteří se téměř nepodobají lidem z dřívějších a nebezpečnějších dob,“ píše Graubard.

Co za to?

I z pohledu české politiky je zajímavá kapitola nazvaná Hlas lidu: už žádná zákulisní jednání. Historik přichází s provokativní myšlenkou, že předání vlivu na výběr kandidátů na post prezidenta z rukou šéfů stran do rukou řadových straníků (prostřednictvím primárek) nepřineslo větší demokratičnost. „Spojené státy žily na konci 20. století v iluzi, že zavedly prezidentský systém primárek, který dal moc lidu – v demokracii jedinému legitimnímu suverénovi,“ píše Graubard a dodává: „Kritici nevěřícně kroutí hlavami nad politickými podnikateli, kteří se naučili používat nové volební metody. Vidí, že se zvýšil nejen vliv médií v americké prezidentské politice, ale i sponzorů přispívajících vysokými finančními částkami na kampaň lidem, o kterých si tito dárci myslí, že je tak či onak za jejich příspěvky odškodní.“

Historik ukazuje proměnu výběru na příkladu J. F. Kennedyho a McGoverna. První z těchto pánů se stal adeptem demokratů, poté co se mu podařilo zákulisním jednáním přesvědčit představitele strany, aby ho vybrali. Tedy stará „dobrá“ cesta. V roce 1972 už to bylo jinak. Tehdy se chtělo za demokraty stát hlavou státu patnáct mužů. Žádný z nich nebyl dostatečně výrazný, ale podle průzkumů veřejného mínění měl největší šanci senátor Edmund Muskie.

Jenže když neuspěl v prvních primárkách v New Hampshire, odmítly ho podporovat i ostatní státy. Po každých dalších primárkách odpadal jeden kandidát za druhým, až zůstal nevýrazný McGovern, který nakonec propadl: „Primárky v roce 1972 vynesly do popředí vyhlášeného protiválečného bojovníka z Jižní Dakoty, kterého si však země skoro nevšímala. Dějiny Ameriky nikdy dřív nezažily nominaci kandidáta na prezidenta z tak bezvýznamného státu. Straničtí šéfové totiž byli profesionálové, kteří znali své voliče, a nikdy by s nominací podobného kandidáta nesouhlasili. Správně by tušili, že je bez šancí.“

Proměnit se v kritiky

Zavedení primárek ještě více zvýšilo význam peněz určených na kampaň. První větší souboj o sponzory se však odehrál už v roce 1896, kdy se utkali McKinley a Bryan. Důležitější pro historii byl poradce prvního z nich Marcus Hanna. Ten totiž dokázal na podporu konzervativního kandidáta vyburcovat podnikatele, bohaté lidi a společnosti k nebývale štědrým darům. Varoval je, že pokud vyhraje demokratický kandidát, tak o své jmění přijdou. Strach zafungoval a on vybral sedm milionů dolarů (dnes tato suma představuje 150 milionů), což byla částka, která byla překonána až v roce 1936. Nemalou měrou to přispělo k McKinleyho vítězství.

„Z Hannova politického vynálezu shromáždit peníze od korporací a tím republikánům zajistit úspěch se stala hlavní metoda, kterou shromažďovali finanční částky na podporu celostátní kampaně,“ píše Graubard. Protože demokraté verbálně útočili na bohaté, neměli od nich přísun peněz. Tak si vymysleli vlastní cestu – odbory. Republikáni i demokraté se snažili navzájem si komplikovat finanční zdroje, a tak se časem zakázalo poskytovat peníze federálními institucemi či jejich zaměstnanci. Stejně tak se stanovoval i limit pro dary. Politici se to ale naučili obcházet a i dnes je financování stran značně problematické.

Podle Graubarda se časem, i pod tlakem peněz či primárek, dostávají do popředí kandidáti, kteří nevynikají inteligencí, zkušenostmi či schopnostmi. Je to mnohem více o schopnosti umět se prodat či mít dobré kontakty. V závěru knihy píše: „Získá-li tato mocná instituce v budoucnu větší úctu, závisí hlavně na tom, zda ti, kdo se k ní přimknou a budou jí chtít sloužit, budou jen dvořany, nebo přimějí-li inteligencí a dobrou vůlí své představené, aby je považovali také za kritiky.“ To nepochybně platí i pro Čechy.

Stephen R. Graubard: Prezidenti, přeložil Luděk Bednář, BB/art, 810 stran.