Rok tisíc

Evropský lid je sužovaný blízkostí konce světa. Přesně takový obraz závěru prvního tisíciletí dodnes přežívá v mysli mnoha lidí. Milénium od Kristova vtělení a vykoupení zkrátka neustále evokuje podívanou na divadlo strachu, ponížení a obav z blížící se apokalyptické smrti. „Ano,“ souhlasí francouzský historik Georges Duby (1919–1996) ve své knize Rok tisíc, „ale uprostřed noci, v této tragické nouzi a v této divokosti začínají staletí vítězství evropského myšlení.“

Jde totiž o dobu velkého historického přelomu, v němž se realizuje přechod od náboženství rituálního a liturgického epochy Karla Velikého k náboženství činu, jež prostřednictvím poutí do Říma, k svatému Jakubovi či k Božímu hrobu v Jeruzalémě záhy vyústí v křižácká tažení. Evropa, až dosud zmítaná vnitřními problémy a ohrožovaná nájezdy loupeživých hord ze severu, východu a jihu, se probudí do nových poměrů v podobě feudálních struktur a zahájí skutečné dobytí světa.

Vybudovat nový řád

Dubyho publikace, jejíž český překlad často zadrhává, sice popisuje milenaristickou atmosféru neodvratného konce, ale především se zabývá sakrálními i profánními vědomostmi a názory tehdejších vzdělanců, kteří změny evropského myšlení iniciovali. Jde o duchovní, lépe řečeno mnichy, jedinou společenskou skupinu těch vzdálených časů, která ovládala písmo a mohla znovu rozdmýchat skomírající intelektuální kvas. Neboť jak Duby uvádí: „Písemnictví po roce 860 takřka zaniklo. A tak západní Evropa 10. století, kraj lesů, kmenů, kouzel, malých králů, jež se nenáviděli a zrazovali, prošla historií a nezanechala po své minulosti téměř žádné stopy.“

Na obzoru se však objevuje mystické milénium, a ve vzduchu proto visí napětí doprovázené neblahými příznaky a předtuchami: komety, zatmění Slunce a Měsíce, pády hvězd, obludy ze světa fauny, nestvůrně deformovaní novorozenci, epidemie, války, hladomory, narůstání církevních nešvarů, ale i zboření Svatého hrobu v Jeruzalémě. Boží hněv se blíží a tyto signály je nutné dešifrovat jako poslední varování. Obdobné myšlenky obíhají mezi kláštery a středisky vzdělanosti, duchovní život opět ožívá. Rok tisíc se tak stane osudovou pobídkou: dostat církev ze slepé uličky, kde se ocitla vinou svého pokrytectví, očistit ji od podvodných světců a kupčení s relikviemi, ale i od zhoubného vlivu kacířů, židů a jinověrců, ze zmatků a chaosu vybudovat nový řád.

Hovoří duchovní elita

Georges Duby tak nechává promlouvat z dobových záznamů (kroniky, anály, knihy zázraků, učenecké traktáty a disputace) duchovní elitu společnosti. A učence, kronikáře, natožpak mnichy analisty každodennost nezajímala. Proto tyto letopisy a zápisky z rozmezí let 980 až 1040 nepodávají žádnou důležitou zprávu o tom, jaký byl v roce tisíc život obyčejných lidí.

Údaje se místo toho soustřeďují na osobnosti fiktivní i reálné, ale vždy nějakým způsobem výjimečné. Bůh, Lucifer, andělé, Ježíš, světci, králové, církevní hodnostáři, ti všichni spojují úvahy učenců o náboženské víře, životě v klášterech, výkladech evangelií, vědeckých disciplínách, brojení proti odpadlíkům a nepřátelům víry (Saracéni, Normané, Maurové).

Podle francouzského historika lze někdejší evropskou realitu prchavě zahlédnout pouze z dochovaných právních jednání. Jde o „divoký svět, téměř panenskou přírodu, nemnoho lidí vyzbrojených směšnými nástroji, zápasících v podstatě holýma rukama s přírodními silami a s nezkrocenou zemí, lopotících se ve snaze vytrhnout se bídnému hladovění, sužovaných nečasem a nemocemi“.

Rozvrstvení společnosti je přesto zřejmé – tlupy otroků, zubožená venkovská a městská chátra podléhající několika mocným rodům, církev. Právě na nebývale čilém duchovním životě okolo kláštera v Cluny, který v knize prezentují často citovaní mniši Gerbert z Aurillaku, Raoul Glauber a Adémar z Chabannes, i narůstajícím vlivu francouzských králů chce Duby zachytit onu snahu o nové uspořádání světa pod záštitou hnutí „Božího míru“. Jinými slovy po nejistých dobách vytvořit symbiózu silné duchovní a světské moci, nedílný předpoklad budoucí křesťanské expanze.

V knize ji už signalizují mise pražského biskupa Vojtěcha mezi Slovany „zajatými“ ve starých bludech v Polsku a Slavonii i obdobný úkol biskupa Bruna z Augsburgu v provincii Černé Uhry, kde „lidé měli pleť tmavou jako černoši (…) a byli zarputile svázaní se svými idoly“.

Šíření dobré zvěsti

Vyjma teologických rozjímání o evangeliích i novém řádu vzdělaní mniši holdují i logice, rétorice, astronomii, geometrii, pečlivě zaznamenávají všechny nezvyklé jevy spojené s miléniem. Cílem jejich zápisků, analýz a studií není jen povznesení ducha, nýbrž rozpoznání Božího záměru v každé substanci života, v každém neobvyklém znamení, v jakékoli události.

Křesťanský Bůh je totiž přítomen všude, a proto je pouze otázkou času, kdy válečníci Západu s mečem v ruce ponesou jeho pravdu do zemí jinověrců. A kam se vydali boží rytíři šířit dobrou zvěst? Do zbytku světa. Evropské dějiny tím budou determinovány na dalších tisíc let, a jak to tak vypadá, ještě nějaký čas u toho vydrží.

Georges Duby: Rok tisíc, přeložila Veronika Středová, Argo, 152 stran.