Dukla

Andrzej Stasiuk a jeho sonda za oponu postkomunistického zapadákova.

Poté co se poslední dílo polského spisovatele Andrzeje Stasiuka nazvané Dukla dočkalo vydání ve Francii, pochválila ho tamní kritika jako zajímavý pokus inspirovaný proustovským hledáním ztraceného času. Dnes sedmačtyřicetiletý Stasiuk se tímto tématem už částečně zabýval i ve svých předešlých publikacích – Haličské povídky (česky 2001) i Jak jsem se stal spisovatelem (2004). V Dukle však zašel nejdále. S trochou nadsázky lze prohlásit, že v minimalisticky koncipované novele Dukla se mu díky subjektivnímu vnímání času a za pomoci důsledné introspekce i obdivuhodně kultivovaného jazyka podařilo s francouzským velikánem srovnat krok.

O to ale Stasiukovi asi nešlo. Polský spisovatel se ubírá originální cestou. Pomíjivost všeho, co tvoří náplň života – okamžiky plné ticha, zvuků, gest, hovorů, světelných proměn, ale i vnitřní pocity, zážitky, jež odnesl čas – zaznamenává jako okouzlený a zároveň sklíčený pozorovatel, pro něhož „je realita jen blíže neurčeným souhrnem nekonečna“.

Uvolněný prostor

Kniha se otevírá senzitivní předehrou: ranním svítáním ve Stasiukově oblíbené krajině v podhůří Nízkých Beskyd na jihovýchodě Polska. „Noc pozvolna zvedá svůj černý zadek (…) lidé ještě spí, proto by toto vyprávění mělo být bez děje, protože směřujeme k nicotě, ke zjištění, že svět je pouze výpadkem v plynulém průtoku světla…“ Vypravěč projíždí autem po prázdných cestách, hřebenech a spícími vesnicemi, myšlenky o krajině i představy jejích obyvatel mu různorodou intenzitou probleskují hlavou jako první sluneční paprsky nekonečně měňavého světla, jež ho zjevně fascinuje.

Ostatně k tomuto fenoménu se bude pravidelně vracet i na dalších stránkách: „Světlo se popsat nedá (…) jedinou věcí hodnou popisu je světlo, jeho proměny a jeho věčnost (…) vždycky jsem chtěl napsat knížku o světle. Nejsem schopen přijít na nic jiného, co by lépe vystihovalo věčnost.“

Samotný název páteře celé knihy, ústřední povídka Dukla, českému čtenáři připomene generála Svobodu anebo kdysi slavné fotbalové mužstvo z pražské Julisky. Naopak v polském slovníku dukla znamená „malou šachtu vyhloubenou za účelem prozkoumání, ventilační otvor nebo komín pro primitivní způsob těžby rudy“. Totožně pojmenované městečko na polsko-slovenském pomezí se proto mění v časovou sondu, kam se spisovatel pravidelně vrací a podniká stále hlubší ponory do vrstev své i kolektivní paměti.

Skrze titěrné detaily vepsané životem, událostmi i pokleslým lidským vkusem do tváře města, jež charakterizují opuštěné ulice, poloprázdné krčmy, zpustlé veřejné záchody, kostel s hrobkou šlechtičny, ošuntělé obchůdky, rezivějící armádní rekvizity, ale i napříč současností v podobě ukrajinských překupníků, hasičů, šňůr rumunských kamionů, ubohého spotřebního koloritu postkomunistického života v zapadákově tak prolínají Stasiukovy osobní vzpomínky na předešlé cesty i dávné letní prázdniny u dukelských příbuzných, tu a tam konfrontované s velkými dějinami.

Osou příběhu je tajemně krásná mladá rekreantka, která se vypravěči ze ztraceného času periodicky vynořuje. Ožívá v sugestivních popisech, jež lámou hranice mezi tehdy a teď a zároveň trpce upozorňují na nezpůsobilost celistvě poznat nejenom cizí, ale i vlastní existenci.

Ve vzduchu ustavičně visí podivná nehybnost, jako by se v Dukle a jejím okolí – odkud holocaust a poválečné vysídlení odstranily židovské a ukrajinské obyvatelstvo – čas definitivně zastavil. Uvolněný prostor zaplňují bigotní babky, opilci a osamělci. „V tmavém přístřešku, který připomínal rozpadající se podloubí, seděla nějaká rodinka a čekala na autobus. Všichni mlčeli. Děti napodobovaly rezignovanou vážnost dospělých. Jen nohy holčičky v bílých punčocháčích a červených lakýrkách se zlatými přezkami se rytmicky klátily nad zemí. (…) Tím komíháním nic nevznikalo, nic nezanikalo. Byl to čistý pohyb v neposkvrněném, vydestilovaném prostoru.“

Dukla ožívá jen při pouti, hasičských slavnostech, pohřbech, ale i ty jsou potaženy filtrem bezvýchodnosti. Avšak Stasiuk není ruský melancholik, a proto je jeho poslední kniha jedinečná. I za fatální statičností se podle něho pořád dějí pozoruhodné věci. Bez přestání čtenáře staví před nové a nové podněty, motivy. A právě ony z banality vytvářejí onen neurčený souhrn nekonečna.

Závěrem knihy je leporelo drobných portrétů lidí, zvířat, ptáků, přírodních jevů i na první pohled „dukelských“ všedností, jakými mohou být pro životem otupělé jedince řeka, déšť, mráz, nebe. Naléhavě však připomenou úvodní Stasiukovo krédo: „Slunce stoupá stále výš, aby si lidé mohli prohlédnout svět.“

Z Varšavy do Beskyd

Prozaik, básník a esejista Andrej Stasiuk patří ke generaci polských autorů, která debutovala v časopise bruLion. Vyrůstal ve Varšavě v prostředí nezávislých umělců, básníků a písničkářů. Mimo výše zmíněná díla napsal i soubor povídek Mury Hebronu (1992) o zkušenosti z komunistického vězení, kde pobyl rok a půl za odepření vojenské služby, a generační román Biały Kruk (1995). Po odchodu z Varšavy se usadil ve vsi Wołowiec v Nízkých Beskydech, kde spolu se svou ženou Monikou Sznajdermanovou založil nakladatelství Czarne, které se zaměřuje na publikování talentovaných literátů ze střední Evropy.

Andrej Stasiuk: Dukla, přeložila Jolanta Kamiňska, Periplum, 150 stran.