Nejdřív byty, pak ulice

Co si budeme namlouvat. Utápět se mezi šedivými vysokými domy, koukat do kuchyní sousedů a každé ráno se hnát rozbahněnou zkratkou na autobus není žádné terno. Jenže tři stovky českých panelových sídlišť, v nichž žijí skoro tři miliony lidí, postupně mění líčení. Šedou nahrazují barevné tóny. Domy se obalují zateplovacím pláštěm a mezi nimi se prosazuje zelená parků se vzrostlými stromy. Předpovědi, že panelové dědictví komunismu postupně ovládnou gangy zlodějů a dealerů drog, se nenaplňují. Roky svobody přinesly jiný scénář – obyvatelé „králíkáren“ tady kupují byty, opravují je a tvrdí, že v nich bydlí rádi. A jejich politici teď přemýšlejí, jak postupně zlidštit nekonečné prostory mezi probouzejícími se domy.

Není kam utéct

Na hladině chomutovského Kamencového jezera se zrcadlí nekonečná řada oken. Vodu čeří vítr a obraz je rozbitý. A stejně je na tom dobrá polovina domů. Chomutovské sídliště Březenecká obývá na čtyři tisíce lidí, ale ve vyfoukaných průrvách mezi domy je pusto. Lezavé počasí končící zimy nikoho neláká ven. „To je normální,“ říká jeden ze starousedlíků, pan Slavík, který právě vede ze školky svého vnuka. Pan Slavík přišel do Chomutova v roce 1959 z východního Slovenska za prací. „Tehdy tu skoro nešlo potkat člověka, který se tu narodil. Všichni odněkud přišli,“ popisuje realitu města, z něhož Češi po válce vyhnali…