Událost na obrazovce

Dílem o Zdeně Tominové skončila na ČT 1 desetidílná série dokumentů Ženy Charty 77. Myslím, že to byl velmi šťastný dramaturgický nápad: důstojný a nepatetický způsob, jak si připomenout nejdůležitější politickou událost normalizace a neupadnout přitom do pomníkoidního osvětářství, které je tou nejlepší cestou, jak odradit zejména mladší diváky od zájmu o nedávnou historii.

Cyklus zachytil „odvrácenou stranu“ Charty, ono tiché, neokázalé zázemí, bez nějž by se dění na hlavní scéně, na kterou byly zaměřeny domácí i zahraniční reflektory, asi neobešlo. Na známé i méně známé chartisty pohlédl cyklus očima těch méně slavných, méně po soudech, kriminálech i v novinách vláčených obětí režimu – a přitom obětí neméně zkoušených. Medaili za statečnost by zasluhovaly všechny bez rozdílu – manželky, družky, dcery. Zůstat s kupou dětí jako šikanovaný občan takřka bez prostředků a bez morální, psychické i fyzické opory zavřeného manžela (tak jak to s nadhledem dokázala např. Kamila Bendová-Neubauerová, manželka Václava Bendy), to samo o sobě vyžadovalo neokázalé hrdinství.

Škoda jen malého desetiminutového rozsahu portrétů (málokdy mě u obrazovky přepadává lítost, že sotva se portrét přede mnou utěšeně rozvinul, už končí). Určitým problémem byla i roztříštěnost jednotlivých režisérských rukopisů – soustředit práci převážně do jedněch, dvou rukou (jako kdysi u cyklu Ztracená paměť národa) by, myslím, bylo ku prospěchu věci. Ale i tak nezbývá než ČT za sérii poděkovat.

Neokázalost protagonistů i netradiční úhel pohledu z „druhé strany“ bývá i vlastností dokumentů Kristiny Vlachové. Její zatím poslední uvedený opus o vězních i bachařích komunismu Dračí setba (resp. Dračí setba komunismu) byl uveden v neděli 11. 3. v rámci monotematických nedělních večerů na ČT 2. Je dobré, že ČT dokument uvedla, je však nepochopitelné, proč jej nezařadila samostatně, a namísto toho jej pečlivě ukryla do mlhotvorného kontextu „monotematického“ bloku: ten byl jednou anoncován – např. v LN – jako „Večer na téma: Odepsat, či podepsat?“ (s tím nemá Dračí setba nic společného), podruhé jako „Večer na téma… Dračí setba“ atp.

Na rozdíl od režisérčiných předchozích počinů, tematicky i časově soustředěnější Věže smrti nebo Kauzy Uherské Hradiště, měl nový dokument časosběrný charakter. Postrádal ústřední bod, k němuž by se – jako v Kauze UH mučení elektřinou a ve Věži smrti příběhu postřeleného Jaroslava Lukeše – jednotlivá vyprávění sbíhala a v němž by se protnula. Tuto metodu připomínala snad jen pasáž o bachaři popíraném bunkru, kam byli političtí vězni za strašlivých podmínek zavíráni i na dlouhé týdny a odkud se mohli dostat, pouze když omdleli a vynášeli je „nohama napřed“.

Zato snímek podal zatím snad nejucelenější obraz o bachařském způsobu myšlení bývalých dozorců – výmluvní byli zejména Jan Bachtík, který si za své lži před kamerou nechal od režisérky na místě zaplatit, kapitán Josef Macošinec, jehož projev měl až jakešovské rozměry, a bývalý náčelník lágru Vojna Miloslav Košulič, jehož odhánění kamery bylo výmluvné. Kromě obvyklých lží (žádný bunkr nebyl, alespoň za mne ne, a jestliže byl, strkali je tam maximálně na hodinku jako do studené sprchy), alibismu (my nikoho neodsuzovali, to soudy), velebení koncentráků (Příbram = zlatý důl!) i urážek politických vězňů (nebyli to žádní beránci, porušovali zákon!) mluvili nám povědomým způsobem: každý stát má nějaké zákony a za jejich porušování se trestá, tehdy jako dneska.

Že znáte tyto argumenty i od vrcholných politiků? Důkaz, že komunistické myšlení je v podstatě myšlení bachařské.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.