Mimochodem

Nečiň jiným, co nechceš, aby jiní činili tobě. Tak se to říkalo v temném starověku. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tak se to říká v dnešní osvícené době, ale jde stále o totéž. Mění se jen kulisy. Nyní se s rostoucí koncentrací skleníkových plynů začíná přesouvat pozornost od kuřáků k cestovatelům.

Nechceš, aby ti jiní ohrožovali zdraví? Neohrožuj ho ani ty jiným. Nekuř tam, kde to může někomu vadit, nejlépe nekuř vůbec. Na tento trend si svět už zvyká, a kde to drhne, nastupuje vynucující zákon.

Nechceš, aby ti jiní ohrožovali domov? Neohrožuj ho ani ty jiným. Neprodukuj emise CO2, nepoužívej leteckou dopravu, nejlépe necestuj vůbec. Tento trend bude nejspíše ražen ve druhé dekádě 21. století.

Už dnes se ohrožení domovů zhmotňuje v oceánských republikách Maledivy a Kiribati, souostrovích vyčnívajících jen desítky centimetrů nad hladinu. Na řadu přichází i velký, leč plochý a nízký Bangladéš – a jistotu nemá ani vyspělé Nizozemsko. Kde začíná jejich svoboda bránit svou vlastní půdu pod nohama?

Svoboda cestovat a létat je krásná věc. Symbolizuje otevření klece, tedy to, co jsme setřásli před osmnácti lety. Je ale spravedlivá pro všechny stejně?

V Evropě už se o tom debatuje a čísla publikovaná před týdnem na Mezinárodní turistické burze v Berlíně straší. Do konce příští dekády se má počet létajících cestovatelů zdvojnásobit na 1,6 miliardy ročně. To už koresponduje s planetárním podílem kuřáků. Letecké společnosti sice argumentují, že automobily vypouštějí sedmkrát více CO2, jenže letadla umisťují své emise právě tam, kde je to nejskleníkovější – ve výšce deseti kilometrů.

Co přijde na cestovatele? Zákon? Zatím to vypadá spíše na vysoké daně za vypouštění emisí, rozuměj létání. Tíhne k nim společenská poptávka. A kdyby ona nestačila, váhu dodají žaloby na vlády, a ty už si vyšší daně vynutí. Francouzské státní železnice už platily odškodné za to, že se za války podílely na transportech do Osvětimi. Nyní žalují kanadští inuité americkou vládu za globální oteplování, které ohrožuje jejich domovy, a tím i jejich lidská práva.

Zamyslím-li se nad tím, je to jasné. Kouřím-li, ohrožuji bližní v dosahu inhalace – v jedné místnosti. Letím-li tryskáčem, ohrožuji i ostrovní protinožce, ba právě je. A oni se nemohou bránit ani národním zákonem, ani suverenitou svého vzdušného prostoru. Tak proč bych cestování neomezil? Přinese mi to snad nějaké trauma?

Když jsem se coby student dovídal o „svobodě jako poznané nutnosti“, myslel jsem si, že jde o jakýsi bolševický koncept, že se skutečnou svobodou musí zmizet i její podivné atributy. Bylo to tak jen nakrátko. Možná ten čas libertariánského cestování připomínal „mírovou dividendu“, dobu bezstarostného optimismu v Evropě od pádu berlínské zdi do začátku války v bývalé Jugoslávii.

Teprve teď vyrůstá generace, která bude brát zdrženlivost ve svobodě cestování už zcela samozřejmě jako poznanou nutnost. Věčná škoda, že se toho nedožil Georg Wilhelm Friedrich Hegel.