Euro ve službách politiky

To výročí se nás týká jen nepřímo, za pozornost ale rozhodně stojí: před pěti lety začaly v peněženkách občanů dvanácti zemí Evropské unie šustit eurobankovky a zvonit euromince. Kromě radosti to vyvolalo i pohoršení nad nudným vzhledem nových bankovek, velký strach ze zdražování a věštění neslavného konce projektu eura. Jak to celé vypadá dnes?

Teuro? Nein, danke

Ani po pěti letech fungování eura předsudky úplně nezmizely. Průzkum Evropské komise ukázal, že euro jako výhodu dnes vidí jen 48 % obyvatel eurozóny (Slovinsko, které vstoupilo do měnové unie letos, nebylo ještě počítáno). Před čtyřmi lety to bylo ještě bezmála šedesát procent. Ještě horší je situace v Německu, kde by se podle exkluzivního průzkumu časopisu Stern stejný počet lidí klidně vrátil ke „staré dobré marce“. Němci z eura udělali ihned „teuro“, aby zdůraznili, že nová měna přinesla prudké zdražení (Verteurung); Italové rovnou vše zlé přičítají euru, „na vině je euro“, zní jeden oblíbený idiom. Naopak Irové, Finové a Lucemburčané si euro nemohou vynachválit a na svou starou měnu si ani nevzpomenou.

Psychologie je i v tomto případě silnější reálných faktů. Růst cen v eurozóně po zavedení nové měny nepřekročil stabilní tři procenta. Makroekonomikou ale není živ člověk, pro toho je důležitější, co konkrétně si za své peníze koupí. A tady někde vzniká pocit prudkého zdražení. Záleží totiž na tom, na jaký spotřební koš jste zvyklí, v některých případech pak mohlo být zdražení opravdu citelné. Obchodníci v Německu řadu cen běžného zboží přepočítávali 1:1, tedy kola za marku stála najednou euro. I to byl důvod, proč se po zavedení eura objevila v průzkumech veřejného mínění velmi často položka „nakupuji méně než dřív“.

V Německu se také často dozvíte, že euro ekonomice nepomohlo, spíše jí uškodilo, jak ukazuje růst nezaměstnanosti. Ekonomové ale vědí, že německá, ale ani francouzská nezaměstnanost nemá příčinu v cyklických rytmech, které může měnová politika, tedy pohyby úrokových sazeb, výrazně ovlivnit. Nezaměstnanost tu má strukturální ráz: problém je spíše v administrativě a zákonech než v nerovnoměrné či příliš pomalé rychlosti otáček hospodářského stroje. Stačila vlastně jen mírná legislativní změna a i v zatuhlém Německu se něco pohnulo.

Druhé na světě

Zavedení eura rozpoutalo diskuse na téma, zda společná měna je vůbec vhodná pro tak nehomogenní prostor, jakým je eurozóna. Hodně se přitom připomínalo jméno Roberta Mundella (dělal to i český prezident), držitele Nobelovy ceny, který popsal podmínky optimální zóny, v níž se přijetí společné měny vyplácí. Patří sem například dobrá mobilita pracovní síly nebo relativně malý rozdíl ve mzdách, cenách a hluboká finanční propojenost, tedy faktory, které o eurozóně stoprocentně neplatily a neplatí dodnes.

Pět let existence společné evropské měny ale ukázalo, že to byly obavy plané. Nic zásadního se nestalo, evropská ekonomika neupadla do hluboké deprese, v níž by se některé části hroutily, zatímco jiné by na jejich úkor rostly. Evropská centrální banka přes veškeré výhrady udržuje měnovou unii ve stabilní formě.

Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadá. Počáteční klesající kurz eura vůči dolaru (padlo až na osmdesát amerických centů za euro) dával za pravdu kritikům společné měny, zdálo se, že euru nikdo nevěří. Dnes si za jedno euro koupíte dolar a třicet centů a situace je úplně opačná, evropští vývozci bijí na poplach a žádají intervenci centrálních bankéřů. A evropská ekonomika? Zdá se, že se zvedá z nejhoršího, nálady podnikatelů v Německu a ve Francii jsou nejlepší za posledních pět let. Jako by evropskému hospodářství bylo úplně jedno, jaký kurz eura momentálně je, šlape si vlastním tempem a směrem, v závislosti na vnitřních změnách, které ovšem zavedení eura mohlo ovlivnit už dávno. Jde o největší praktické výhody: odstranění převodních a kurzovních nákladů, dvojího účetnictví a silnější napojení na globální ekonomiku.

Euro se po pěti letech stalo druhou hlavní měnou světa. Devizové rezervy centrálních bank jsou dnes ze čtvrtiny vedeny v eurech a tento poměr by se měl nadále zlepšovat (dolar je ovšem dál nedostižný). To je první a nejviditelnější důkaz globálního významu eura. Druhým, možná ještě pádnějším dokladem je rostoucí podíl evropských vládních dluhopisů v zahraničních portfoliích. Země eurozóny se zadlužují stále častěji venku, nikoli doma, eurový trh se zvětšuje a s ním i jeho finanční význam, hlavně ale politický význam celé evropské ekonomiky. Euro je dobrá investice.

Kdo rozhodne

Tím vším se potvrzuje teze, která tvrdí, že euro bylo od počátku hlavně politický projekt, jehož ekonomické přínosy byly dobrým důvodem navíc, proč takovou akci spustit. Popírá se tím opěvovaná Mundellova teorie, která v otázce společné měny naopak politiku stavěla do role služky ekonomiky. Je to ale jinak: svázány eurem vytváří evropské země společný politický prostor, jehož ekonomické výhody vyplynou až odtud, to byla skutečná idea eura, stará minimálně třicet let, a dosavadní pětiletá realizace jednotné měny ukazuje, že to byl naprosto přesný a reálný odhad. I námitky ekonomů (včetně již zmiňovaného českého prezidenta) jsou vedeny spíše zamlčenými politickými obavami než přímočarostí ekonomické logiky.

Jediný problém, na který konstruktéři tohoto plánu zapomněli a s kterým tolik nepočítali, byla křehkost psychologie. Na tu Unie tvrdě narazila při schvalování evropské ústavní smlouvy, naráží na ni i při obecné reflexi přínosů eura ve starých i nových zemích ucházejících se o vstup do měnové unie. Rostoucí politicko-ekonomický vliv eura je rozumnou námitkou pro zlomení těchto předsudků. Předsudky ale, jak známo, nemají s racionalitou nic společného, dokonce ani jejich vědomé zpracovávání se neřídí žádnou ekonomicky předvídatelnou logikou, jakkoliv se o to Freud a jeho mnohohlasí pokračovatelé snažili a snaží.

Pět let s eurem každopádně přineslo jedno důležité zjištění. Cesta zpátky už není možná, rozplétání háčků, jimiž se euro zachytilo ve světové síti, nemá cenu. Mnohem efektivnější a strategičtější, jistější, ale i dobrodružnější bude tyto háčky dál množit.

Pro Českou republiku z pětileté historie tohoto ambiciózního projektu také něco vyplývá. Je načase přestat si hrát na to, že o vstupu do eurozóny budou rozhodovat profesionální ekonomové. Nikoli – politické rozhodnutí o podílu na politickém plánu musejí udělat zase jenom politici. Mají-li ovšem k tak velké politice dost rozumu a odvahy. A pokud chtějí předejít krizím, měli by mít: v tuto chvíli totiž neexistuje silnější motor ekonomických a sociálních reforem než právě plány na brzké převzetí eura.

Autor je redaktorem Hospodářských novin.