Nejbohatší nemusí znamenat nejlepší

O pomyslný titul „středoevropského tygra“ soutěží vícero zemí včetně Česka a Slovenska. Rozhodují ale trendy, nikoli momentální síla.

Začátkem 90. let bylo Slovinsko jasným premiantem bývalého východního bloku. V přepočtu na hrubý domácí produkt bylo asi dvakrát bohatší než Česká republika. Jugoslávský hospodářský model měl k tržní ekonomice přece jen mnohem blíže než tuhý husákovský socialismus. Blízkost Západu byla zřetelná i v relativní otevřenosti ekonomiky. Odluka od bývalé Jugoslávie sice proběhla násilně, ale rychle a bez velkých obětí. Samosprávné orgány již léta před rozpadem federace fungovaly s velkou mírou autonomie. Slovinské podniky si vydobyly uznání už v období socialismu: výrobce generických léčiv Krka, výrobce domácích spotřebičů Gorenje, nábytkářské firmy atd. Burza v Lublani byla založena v roce 1989 jako první v celém postkomunistickém světě. Příznivější startovací podmínky si lze tedy stěží představit. Malá otevřená ekonomika (2 miliony obyvatel) s dobrou strategickou polohou.

V posledních letech si však pověst tygra získává spíše Estonsko. Jeho pozice byla zpočátku mnohem těžší už jen kvůli postsovětské chudobě. Přesná data chybí, ale výkonnost ekonomiky počátkem 90. let lze odhadnout na polovinu výkonnosti českého hospodářství v přepočtu na hlavu. Estonská ekonomika (země má 1,4 milionu obyvatel) byla silně provázána se Sovětským svazem a nejbližší západní stát – Finsko – sám zápolil s následky těžké…