Vadas, Kudrna, Vlachová – kdo dál?

Česká televize si zahrává: stále víc a víc se vzdaluje povaze média veřejné služby, a tím si nepřímo koleduje o svou privatizaci. Seriály točí evidentně hloupější a infantilnější než Nova (například „veřejnoprávní“ Horákovi jsou, nechť mi tvůrci odpustí, pitomější než „komerční“ Ordinace v růžové zahradě). Se zábavou a  publicistikou to není o moc lepší. Zůstává snad jen nezpochybnitelně kvalitnější počasí, sportovní přenosy – a dokumenty: dost možná jediný přijatelný důvod k prodlužování existence televize veřejné služby. Jenže i k tomuto poslednímu důvodu se ČT chová macešsky.

Jak jinak nazvat trapné cenzurní tanečky kolem Vadasova půlhodinového snímku Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína. Při pohledu na surově odvlékané hrdiny protikomunistického odboje, na lidi, kteří se u soudu dožadovali ústavou zaručeného práva na informace a jimž by – už vzhledem k jejich věku – každý slušný stát včetně policie měl vzdávat projevy nejvyšší úcty, jsem si uvědomil, že pokusit se takový film vyřadit z vysílání mohli jen mentální bolševici (bojím se domyslet, kdo nám tedy z Kavčích hor za naše peníze mediálně vládne). Znepokojivě se navíc rýsují další případy, jež se tomu Vadasovu velmi nápadně podobají – s tím rozdílem, že jsou méně medializované, a tudíž více ohrožené tichým vymizením do ztracena.

Jedná se jednak o – rovněž půlhodinový – dokument Tomáše Kudrny První mezi rovnými. Česká televize ho měla původně odvysílat 28. 11., na poslední chvíli jej však z programu vypustila (údajně byl shledán příliš razantním vůči politikům). Film totiž neklouže populisticky pouze kolem feudálních výsad, jakými jsou absurdně rozsáhlá poslanecká imunita či levný sněmovní bufet. Míří hlouběji, k méně viditelným výsadám: například k výsadě kontrolovat stále bezzubější média, jež se pak podílejí na krácení paměti občanů a na příslovečném „klidu na práci“ tak, aby nikdo z nezávislých pozic veřejným činitelům nekomplikoval život. Ač příčiny, proč takový film nebyl odvysílán, jsou až příliš nasnadě, dočkáváme se zcela jistě z úst sofistikovaných mediálních farizejů četných důvodů zástupných a mně z minulých dob navýsost povědomých, například náhle projevené starosti o větší „objektivitu“ vysílání.

A do třetice všeho ostudného je tu snad vůbec nejtrapnější kauza naší dokumentaristiky, případ režisérky Kristiny Vlachové. V poslední době natočila mimo jiné dva snímky na téma českého „vyrovnání se s minulostí“: Dračí setba komunismu a nejnověji Kauza Uherské Hradiště. Filmy Vlachové jsou nesmírně cenné nejen tím, že na mnoha konkrétních lidských osudech obětí komunismu – marně se v demokracii dožadujících satisfakce – ukazují přetrvávající absurdní mechanismy justiční a mocenské zvůle. Jsou jedinečné i průnikem pod povrch myšlení „druhé strany“: bachařů, estébáků a jejich ochránců.

V nejnovějším opusu o smutně proslulé věznici i surových věznitelích v Uherském Hradišti Vlachová představuje řadu těchto typů – od Grebeníčka st. přes soudkyni Veselou až po „obráceného“ estébáka Blechu, jenž se stal důležitým svědkem nelidského mučení elektřinou. A pointa? Kauza Uherské Hradiště měla být odvysílána rovněž koncem listopadu – a nebyla. Byla (zatím) posunuta o tři měsíce – prý lépe zapadne do únorových dnů. Pokusme se důvodům tohoto posunu protentokrát uvěřit a těšme se tedy na oba filmy Kristiny Vlachové na únorové obrazovce. Čtenář se může spolehnout, že o nich zde v únoru poreferuji. Ať už budou či nebudou uvedeny. Ve druhém případě by ovšem nemělo zůstat jen u novinového článku.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.