Událost v televizi

Dokument Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína prý vedení České televize nedávno nezakázalo vysílat, jen ho dočasně stáhlo kvůli tomu, že se mu „nevešel do formátu“. A protože vznikly etické pochybnosti o subjektivním přístupu režiséra k Hučínově kauze, nechalo ho posoudit nezávislému panelu. Nakonec snímek odvysílá příští úterní večer. Celá událost je ve dvou směrech zprávou pozitivní, v jednom negativní.

Pozitivní je, že se šéfům Kavčích hor podařilo – nejspíš proti jejich vůli a možná k jejich zděšení – udělat nenápadnému dokumentu, jenž měl televizí projít bez větší anonce, účinnou „píárovou“ reklamu, o jaké se režiséru Martinu Vadasovi ani nesnilo. Teď jej budou sledovat i ti, kteří si jinak na dokumenty nepotrpí a za normálních okolností by jim unikl. Druhým pozitivem je něco, v co už jsem takřka nedoufal: že totiž publikované slovo a tlak veřejnosti mají přece jen jakýs takýs vliv i na zdánlivě zapouzdřené mocenské aparáty. Kdyby se veřejnost proti cenzuře ČT neozvala, pak na to vezměte jed, že by natočený snímek zmizel z obrazovky stejně tiše a ochotně, jako desítky jiných před i polistopadových relací, nepohodlných tomu či onomu establishmentu. Naštěstí i „menšinové formáty“ obrazovky sleduje relevantnější procento občanů než nejuctívanější divadlo v zemi. To v Národním divadle si může dočasně dosazený aparátník Mrzena jako milovník cenzurních praktik, jež mu právě v ČT nevyšly (viz případ Pomeranč), bez protestů počínat jako zdivočelý cenzor, který nekompetentně zasahuje do dramaturgie a vyhazuje šéfy, ač při svém nedávném nástupu tvrdil opak.

Negativním rubem události je, že znovu ukázala profesní nedovzdělanost televizních bossů: jestliže jim vadí přílišná subjektivnost a osobní zainteresovanost režiséra na tématu, pak tím na sebe prozrazují neznalost disciplíny, o níž rozhodují. Každý student prvního ročníku FAMU přece ví, že dokumentární tvorba, je-li činností uměleckou (nikoli třeba zpravodajskou), je už z definice zprávou subjektivní, a že v daném případě „zaťatost“, s níž režisér Hučínův případ dlouhodobě sleduje, je pro film jedině výhrou, nikoli důvodem ke znepokojení. Důvodem ke znepokojení je spíš zjištění, že na rozdíl od jiných institucí může vést televizi opravdu kdokoli.

Nenápadnou, ale jedinečnou televizní událostí uplynulých dnů – imaginativním způsobem natočení i výběrem „subjektivních“ hostů (Václav Bělohradský, Martin Dohnal, Miroslav Petříček) – byl i dokument Zdenka Plachého Pokusná zvířata (21. 11., ČT 2). Rozdíl mezi filozofy a fachidioty vědy, sloužícími mj. i cynickému byznysu, nemohl být propastnější. Událostí měsíce však pro mne nadále zůstává pětidílný cyklus Petra Jančárka Labyrintem revoluce, jehož poslední díl o komunismu běžel symbolicky 17. listopadu (pochvalme ČT i za reprízu televizního filmu desetiletí – inscenace Brabce, Kohouta a Mašínové P. F. 77  s Vlastou Chramostovou v hlavní roli).

Labyrintem revoluce nás provedli pánové Klepl a Someš v roli zkoušejících herců vcelku elegantně a zasvěceně. Přesto nelze vznést otazník nad čtvrtým dílem (mimochodem bez omluvy přerušeným déletrvající poruchou). V části věnované ekonomice se tvrdilo, že byl Václav Klaus už od počátku (nikoli až dnes) odvážným kritikem „zprava“ komunistických ekonomických reforem a centrálního plánování. Jeho stati v Literárních listech (ekonomické úvahy tu psal pod značkou Dalimil) ani ve Tváři z let 1968/69 přitom nic podobného neobsahují. Čteme tu naopak požadavek „silného centra“, bojujícího proti „anarchii zdola“ („Regulovaná tržní ekonomika, kterou chceme zavést, předpokládá programově silné centrum, které nemáme vlastně již několik let…“, LL č. 14/68). Namísto toho, aby tento díl dané téma kriticky demytizoval, vytvořil mýtus nový.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.