Událost na obrazovce

Televizní události posledních týdnů jsou dvě a obě se týkají České televize. První z nich je hanebná, a tento týdeník už o ní referoval. Měli bychom ji však připomínat tak dlouho, dokud se ředitel, který cenzurou porušil nezávislý veřejnoprávní statut instituce, divákům-koncesionářům osobně na obrazovce neomluví a svou chybu nenapraví.

Původně měl 7. listopadu na ČT 2 večer běžet dokument o nespravedlivě stíhaném občanovi (Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína, režie Martin Vadas), jak avizovaly před čtrnácti dny televizní programy. Další týden ale, jako by se nechumelilo, anoncovaný pořad v přehledech nahradil úplně jiný snímek (Příliš nadané děti). Dovídám se z internetu, že pořad o Hučínovi „neprošel kontrolní projekcí“. Kdo, kdy, s jakými argumenty a po čí mocenské intervenci jej na poslední chvíli zaťal, poté co se jeho anotace už z Kavčích Hor rozeběhla do údolí? Pořad byl dán k posouzení „etickému panelu“. Pětičlennému grémiu nezávislých odborníků, zřízenému jako poradní orgán ředitele, ve kterém zasedají osobnosti, jichž si nelze nevážit – mj. Helena Illnerová, Jiří Peňás a Zdeněk Velíšek (o jehož nezávislosti na televizi, jež ho zaměstnává, lze mít ovšem jisté pochybnosti).

Pravdě podobný příběh… je zajisté nelichotivým obrazem poměrů v naší justici, o jejíž úrovni si štěbetají vrabci až ve Štrasburku (Hučín, Uzunoglu, Chadimová – kdo příště?). Pravdě (ne)podobný je však především příběh jeho stažení a – jak se nejnověji dovídám – odložení na 5. 12.: ten by sám o sobě zasluhoval přešetření etickým panelem. Znamenal by totiž odepření práva veřejnosti na informace v mimořádně citlivé oblasti, jež dělá naší zemi hanbu ve světě. Podobné krytí justičních a politických přehmatů by veřejnoprávní televizi nemělo projít – v normální zemi, kde média neřídí politici a servilní strach z nich, by něco podobného rozkývalo křeslo s ředitelem.

Druhá událost je, i při dílčích výhradách (divák by měl vědět, že někteří z mluvčích dokumentu byli třeba rezidenty StB!), naopak chvályhodná. Česká televize sice letos prošvihla řadu výročí, ale k sedmnáctému výročí listopadu 1989 se konečně rozhoupala k něčemu původnímu. Už sám název pětidílného cyklu Labyrintem revoluce je slibný: je totožný s bezkonkurenčně nejserióznější historickou prací, jež na dané téma vyšla (2003). Její autor Jiří Suk je podepsán i pod cyklem, což skýtá záruku, že také televizní „dramatizace“ knihy bude různé „spiklenecké“ mýty kolem listopadu rozptylovat, a nikoli utvrzovat či dokonce vyrábět (jak je v kraji zvykem).

Jednotlivé díly jsou koncipovány jako právě zkoušená divadelní „dějství“ – herci Someš a Klepl chodí po jevišti s textem v ruce, třetí protagonista (Meissel) hraje jejich režiséra. Dlouho jsem téhle poněkud školsky „hrané“ formě zdramatizovaného osvětářství nemohl přijít na chuť. Pak se však ukázaly její klady: forma „zkoušky“ umožňuje různé autorské komentáře, glosy a spory nad „textem hry“, jež historikovy teze oživují.

Zatím odvysílaná prvá dvě „dějství“ pentalogie (Od okupace přes normalizaci k revoluci, Bezmocní u moci) zopakovala kritický tón Sukovy knihy, jímž autor poměřuje všechny podstatné děje i jejich aktéry. Sympatická je skeptická poloha vyprávění, pracující s absurditou a paradoxem jako se samozřejmou vlastností dějin. Žádný nesmiřitelný boj na život a na smrt dvou vyhraněných koncepcí, dvou táborů a jejich vůdců s dokonale promyšlenými strategiemi jako „hnací síla dějin“ – daleko spíš tu hrčí poruchový motor náhody, improvizace, zmatku, šlendriánu. Režim byl prohnilejší a bezmocnější, než si všichni včetně nejpronikavějších analytiků mysleli – a opozice byla podstatně méně „revolučně“ akceschopná, než jak ji líčily estébácké svodky. Ze všeho nejméně byla připravená – jak pěkně ukázal druhý díl – převzít moc ve státě.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.