Událost v televizi

Všechny naše televize prošvihly 25. září dvě významná jubilea, jež snad ani nemohou být kulatější: sté výročí narození Dmitrije Šostakoviče a sté výročí narození Jaroslava Ježka. Termínem „prošvihly“ míním nulový původní tvůrčí vklad do obou výročí, jejž nemohou nahradit sporadické zpravodajské zmínky, roztroušené ve stálých formátech, tím méně pak ohřívané reprízy, pečlivě ukryté v plonkových odpoledních časech mimo jubilejní dny.

Vždycky jsem si myslel, že ČT 2 opravňuje k existenci její kulturně orientující funkce a že stálé připomínání trvalých světových i národních kulturních hodnot je pro ni první z povinností. Není tomu tak: právě v této oblasti (viz bezprecedentní vygumování nezávislé kulturní i politické reflexe na obou celoplošných programech) selhává vedení Kavčích hor zcela setrvale. Propad kulturní služby v ČT nejlépe nahlédneme, porovnáme-li si, s jakou ctí se s oběma velevýznamnými výročími – ale i s kritickou reflexí kultury, politiky i historie obecně – vyrovnal a dosud vyrovnává Český rozhlas. A netýká se to zdaleka jen ČRo 3, i když Vltava vede. Už řadu týdnů na ní slýchám fundovaná detailní líčení radostí i strastí Ježkovy těžce zkoušené osobnosti, vzpomínky i rozbory jeho díla včetně reflexe tvorby mimo Osvobozené divadlo; vyslechl jsem i nepočítaně hodin Šostakovičovy hudby komorní, vokální i operní, ale i pravidelnou četbu z jeho vynikajících pamětí (Svědectví)– stále aktuálním, protože nelaciným a osobně prožitým antikomunismem je tento titul pro mne už řadu měsíců jednou z nesporných knih roku.

Ale vraťme se k televizím. Pohled na programovou nabídku k letošnímu 25. září byl opravdu tristní (ostatně jakož i na nejbližší okolí tohoto data). Nemám nic proti filmovému dárku k „významnému životnímu jubileu“ znamenitého brněnského skladatele, dirigenta, muzikologa a publicisty Pavla Blatného (Pavel Blatný a milenka hudba, ČT 2). Ani jako divadelní historik nic nenamítám proti repríze Příběhů slavných „o jednom z největších českých herců, který se narodil před 110 lety“ (Všechny bitvy Zdeňka Štěpánka, ČT 2; rozhodně to vítám víc než o pár dní později teatrální pseudoodborné fráze jeho syna Martina v povrchním dokumentu téhož cyklu o Miroslavu Macháčkovi Trojka z mravů). Připomínat však obě jubilea ve stejný den a ve stejném médiu, jež tak dokonale zazdilo výročí osobností pro národ i svět přece jen zásadnějších, to už je samo o sobě výmluvnou vizitkou rozhledu stratégů veřejnoprávního programu.

Zvlášť když vzpomeneme, jak bombasticky loni naše média včetně ČT pojala nedožité kulatiny Werichovy! Viděli-li tu vlajkoslávu shora samotní V+W, určitě si řekli: „Že by znova Alois Jirásek?“ O poznání skoupěji než Werich vyšel za půl roku Voskovec, ačkoli právě tady je pro české diváky co objevovat. Čekal jsem napjatě, co provedou média s Ježkem, který zdaleka nebyl jen „tím třetím vzadu“. Spíš naopak. Odpadlo-li totiž časem něco z odkazu Osvobozeného divadla, pak to rozhodně nebyla Ježkova hudba; právě ta jej zachraňuje před zapomenutím nejvydatněji. Čekal jsem všelicos, ale že neprovedou na Kavčích horách vůbec nic, to jsem přece jen nečekal.

Stejně napjatě teď očekávám výročí „havlovské“. Václav Havel zatím dopadá v ČT jen o chlup lépe než Šostakovič či Ježek, žádná sláva to tedy taky není. Jedny nové Bolkoviny s manžely Havlovými a Michaelem Kocábem, a jinak samé reprízy (Ebenovo tři roky staré Na plovárně, osm let starý záznam Ztížené možnosti soustředění a přibližně stejně stará reminiscence A znovu Žebrácká opera). Nadějněji vypadá snad jen dokument filmaře a spisovatele Jana Nováka Havel jede na dovolenou (4. 10.), k němuž se ještě vrátíme.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.