Poslední z velkých prezidentů

Jedním z důvodů neutuchajícího zájmu o Mitterrandovu postavu je jeho záhadnost a charakterová dvojznačnost. François Mitterrand byl posedlý myšlenkou na stopu, kterou zanechá v historii. Sám se snažil svou posmrtnou proslulost co nejdokonaleji připravit. Jako zkušený stratég fascinovaný dějinami stavěl pyramidy, reformoval sociální systém a hrál rafinované hry s médii, využívaje svého přirozeného šarmu.

Deset let po jeho smrti se zdá, že se mu jeho velký sen splnil. Jeho tvář se dál pravidelně objevuje na titulních stranách seriózních publikací i bulváru, vycházejí stále nové (a spolehlivě úspěšné) knihy vzpomínek jeho přátel i nepřátel. Loni vstoupil dokonce na plátna kin. Francouzská levice se nepřestává ani před dalšími prezidentskými volbami přít o to, kdo je jeho nejvěrnějším následovníkem. A sociologové už horlivě zkoumají fenomén „nostalgie po Mitterrandovi“.

Jeho Paříž

Nejkonkrétněji se Mitterrandova touha po nesmazatelném zápisu do historie projevila na jeho úpravách vzhledu francouzské metropole. Čtvrti La Défense dnes vévodí jeho Grande Arche, na druhém konci města proudí tisíce studentů, vědců a turistů do jeho Národní knihovny, nelze přehlédnout ani Institut arabského světa či Operu Bastille. V souvislosti s touto megalomanií trefně poznamenal Henri, hrabě pařížský (teoretický následník francouzského trůnu), že „Mitterrand byl posledním z Kapetovců“. Nejen rozmáchlostí…