Událost v televizi

K nechtěným kouzlům České televize patří její hry s kontextem. Zatímco 21. srpna výročí našich „obou srpnů“ víceméně zazdila, události 11. září připomněla ČT 2 kuriózně antibushovským Fahrenheitem 9/11 Michaela Moora. Hledat ve dva roky starém snímku namísto legitimní satiry a pamfletu například „odvrácenou tvář historie“ (jak jsem se také dočetl) znamená dokonale se minout s žánrem. Satirický pamflet proti vůdci „války proti terorismu“, již muslimští fanatici vyprovokovali bezprecedentním útokem na USA (a dodejme na celou euroatlantickou civilizaci), je totiž všechno jiné než historicky věrohodné dokumentární svědectví.

George W. Bush tu vychází jako „dikobrazí“ karikatura imperialistického válečného štváče a neschopného, téměř retardovaného lháře, jehož verbální projevy nepostrádají nám povědomé komické rysy proslovů Miloše Jakeše. Jakkoli jsem nikdy nepatřil k fanklubu amerického prezidenta a jeho zdůvodnění vojenského zásahu proti Saddámovi (nikoli sámému zásahu!) hodnotím jako neodpustitelnou politickou nehoráznost, Moorův opus nelze považovat za seriózní kritickou reflexi Bushovy politiky. Je sice občas vynalézavý a vtipný (zejména tam, kde se gargantuovský režisér sám objevuje na obrazovce a rozehrává pro diváky specifické kabaretní divadlo), za zábavnou fasádou je ale také vysoce manipulativní kryptokomunistickou propagandou.

Režisér především účelově vynechá relevantní fakta, jež se nehodí do jeho konstrukce a do citového vydírání na pokraji kýče (scény s matkou padlého syna). V celém snímku nezazní jediná zmínka o agresivní povaze a masových zločinech Saddámova režimu, včetně jeho předchozích vojenských expanzí, takže Bush nevypadá jako ten, který i při všech chybách nakonec dostal nebezpečného válečného zločince před mezinárodní tribunál, nýbrž – v lepším případě – jako nebezpečný blázen, který si neznámo proč umanul napadnout pokojný stát mírumilovného lidumila, jenž nikomu neškodí. Tam, kde si americký režisér stěžuje na to, že si FBI dovolila navštívit člena jakéhosi spolku kvůli jeho urážlivému výroku vůči hlavě státu, říká si našinec: chlapče, měl by sis někdy nastudovat metody Husákovy (Castrovy, Lukašenkovy) policie, abys věděl, jak vypadá skutečný, nikoli pro potřeby filmu vymyšlený policejní stát.

Vrcholem Moorovy manipulace je, když vyjmenovává bizarní Bushovy „spojence“, ale přitom záměrně zamlčí účast Británie, Španělska, Itálie, Polska při protiteroristickém tažení včetně války v Iráku (divák si má odnést dojem, že Bush zůstal jako „kůl v plotě“). Tyto účelové vynechávky jsou o to horší, oč v jiných pasážích (volební manipulace klanu Bushových, znemožnění vyšetřování bin Ládinovy rodiny) nelze než dát filmu za pravdu. Moorovou metodou (opakované záběry grimas a výroků před natáčením, neurčené veřejnosti; věty vytržené z řečového i situačního kontextu; konfrontace privátních „malých“ rekreačních činností s tragickými okamžiky „velkých dějin“) by se dal znemožnit libovolný politik, včetně nejuctívanějších mediálních ikon.

Slavná sekvence, kdy zpráva o útoku zastihuje nejmocnějšího muže světa při infantilní besedě s dětmi ve škole a ten nehne brvou, jakož i scéna, kdy Moore před Kapitolem pronásleduje kongres-

many a žádá, aby do války poslali své syny, ukazují meze filmařova talentu. Na jedné straně vtip a pohotovost, a na druhé čirá demagogie, živená dokonce typicky americkým mýtem kovboje (Bush měl zřejmě před dětmi vytáhnout kolt, zamávat lasem a odcválat do bitvy s padouchem).

A tady jsme už u avizovaného kouzla kontextu: 11. 9. uvedla ČT 2 před Moorovým Fahrenheitem dokumentární portrét génia mediální manipulace Goebbelsův pokus, opřený o nacistovy autentické deníky. Jistě jsem nebyl sám, koho dvě hodiny poté napadlo, že Moore je jedním z nejnadanějších žáků ďábelského mistra…