Jednorozměrný obraz

Vztah americké historie a amerického filmu je značně komplikovaný. I když se hollywoodská studia (ale i menší produkce) často vracejí k různým osudovým okamžikům amerických dějin, vždy se snaží nevyvolat příliš velkou kontroverzi. Cílem je spíše podpořit všeobecně uznávaný výklad událostí. Lákadlem pro diváky tedy nebývá hloubková analýza příčin a důsledků dějinných okamžiků, ale způsob zobrazení jejich průběhu, atmosféry a v neposlední řadě také příběhy obyčejných lidí, kteří do nich byli vtaženi. Pět let po teroristickém útoku na newyorská „Dvojčata“ a washingtonský Pentagon se do kin dostávají dva filmy, uctívající památku jejich obětí. Jsou zajímavé nejen proto, jak si vybírají a jak portrétují hrdiny, ale také jako střet dvou odlišných filmařských přístupů, reprezentovaných dvěma generacemi režisérů. Oliver Stone natočil snímek World Trade Center, sledující osudy dvou newyorských policistů, na které se při záchranné operaci zřítily budovy WTC. Progresivní britský režisér Paul Greengrass zobrazil ve filmu Let číslo 93 osudy pasažérů jednoho z unesených letadel, které však díky jejich statečnosti nezasáhlo cíl a zřítilo se na neobydlenou oblast v Pensylvánii.

Katastrofa a melodrama

Předně je nutné říct, že ozvěny útoků z 11. září jsou v americkém filmu patrné již několik let, a to hlavně v souvislosti s následnými opatřeními americké vlády, která se rozhodla vést „válku proti terorismu“ a při té příležitosti zlikvidovala radikální islámský režim v Afghánistánu a režim Saddáma Husajna v Iráku. Především válečné filmy začaly být více patetické. Afroamerický režisér Spike Lee ve svém existenciálním dramatu 25. hodina nechal jednu z postav bydlet hned u sutin Světového obchodního centra. Do televize pronikly filmy a hrané dokumenty nejrůznější kvality. Nesmíme zapomínat ani na roli, kterou útoky hrály v antibushovském snímku Fahrenheit 9/11 nebo na všechny dodělávky amerických blockbusterů, ze kterých se narychlo vymazávaly již natočené záběry newyorských „Dvojčat“.

Oba nové filmy, které už běží, respektive se brzy objeví v českých kinech, jsou zcela oficiální. K událostem se přímo hlásí, byly natočeny k pátému výročí útoků a jejich marketingová kampaň je postavená na „znovuobjevení“ přeživších aktérů nebo příbuzných obětí, kteří film propagují. Zajímavé je i žánrové zařazení. U Letu číslo 93 je to katastrofický film a u World Trade Center melodrama. Rozdíl je také v rozpočtu obou titulů. První stál přibližně 15 milionů dolarů. Rozpočet druhého se vyšplhal k 63 milionům.

Katastrofický film je v rámci americké kinematografie velmi populární. Všechny možné typy havárií, lidská těla zaklíněná ve strojích, celosvětové globální atomové konflikty, unesená letadla, otrávení piloti: to jsou velmi časté náměty úspěšných filmů i vyložených televizních nesmyslů. Paul Greengrass diváky také doslova „posadí“ do letadla a nechá je prožít jeho únos jen s tím rozdílem, že už dopředu víme, jak to dopadne. Tento úkrok od klasické struktury žánru, podpořený velmi realistickým pohledem do zákulisí letových center a armádního velení v době útoků, je zcela zásadní. Greengrass v první polovině filmu nechává „své“ letadlo čekat na povolení ke startu a zároveň ukazuje, jak se řízení letového provozu dozvídá o prvních unesených letadlech a také o prvním zdařilém nárazu stroje do WTC. Systém letového provozu pracuje dobře, jen provedení únosu a cíle teroristů jsou pro všechny velmi nečekané. Když například zmizí první unesené letadlo z radaru, nikdo si není jist kam. To prozradí až záběry CNN. Je to velmi dramatická situace, která však věrně kopíruje realitu a vlastně poukazuje i na to, že se scenáristé katastrofických filmů nikdy nenadáli, jak by únos letadla mohl být dramatický a pro cestující bezvýchodný. To už však let číslo 93 vzlétl a nervózní teroristé se chystají k útoku. Roztřesená kamera pozoruje křičící únosce zpoza sedadel cestujících nebo nervózně přelétává po jejich tvářích. Únosci krutě ubodají jednoho z cestujících, letušku a oba piloty. Do toho vyděšeným pasažérům píší a telefonují známí a seznamují je s tím, co se děje na zemi. Rozhodnutí bránit se je tak vlastně přirozeným řešením jejich situace.

Oliver Stone vsadil na úplně jinou strategii. Seznámí diváky s policejním seržantem v podání hvězdného Nicolase Cage a jeho podřízenými. Skupina policistů přispěchá na místo neštěstí. Ve vzduchu poletují tisíce papírů, které se valí z proražených stěn jedné z věží. Z oken vyskakují lidé. Po krátké chvíli uvnitř centra se budovy zřítí a dva přeživší policisty sledujeme už jen uvězněné v tmavých sutinách. Příběh se pak přesune k jejich rodinám, a to prostřednictvím vzpomínek na manželku hlavního hrdiny, záběrů na příbuzné sledující nové informace o centru a čekající na potvrzení smrti svých manželů, otců, bratrů a strýců. Mezi tím vším vidíme přeplněné nemocnice, prázdné vlaky metra a také mladého mariňáka, který od kostela přes holičství dojde až na místo neštěstí a oba hrdiny téměř sám, za svitu baterky vypátrá.

Pouhý novinový článek

To, co oba filmy nejvíce odlišuje, je jejich divácké zaměření. World Trade Center je barvitý, trikový film, ve kterém se každý snaží pomoci, každý se modlí a každý má naději. Slzy, které budou u jeho sledování prolévat američtí diváci, budou slzami vlastenectví a hořkosti nad ztracenými životy tisíců lidí. U Letu číslo 93 pak diváci zakusí intenzivní emoční vypětí, a to aniž by jeho režisér musel nějak představovat své hrdiny a ukazovat jejich rodinné zázemí. Cage má stále naději na přežití, pasažéři letadla nikoli. Let číslo 93 se tak zdá být realističtějším a méně patetickým.

Při sledování obou filmů se nabízí otázka, jestli je vůbec možné zachytit ve filmu nějaký reálný historický okamžik, který má celou řadu těžko analyzovatelných příčin a těžko předpokládaných důsledků. Oba filmy zachycují pouze průběh neštěstí, vyprávěný prostřednictvím určitých žánrových schémat. Konzervativní klišé a jednoduchý mechanismus vyprávění z nich činí jen delší novinový článek. Oba snímky v podstatě odpovídají pouze na otázku, co dělali příbuzní a kdo co z paluby letadla psal v poslední SMS. Filmový obraz tragických zářijových událostí, které stále ovlivňují současnou světovou politiku, je zatím prostě jednorozměrný. Na mnohovrstevnější dílo si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Zatím mají čeští diváci možnost zajít si do kina na dva dobře udělané akční filmy, o jejichž příbězích už dopředu hodně vědí a které si sami emotivně prožili u televizních obrazovek před pěti lety.

Autor studuje filmovou vědu na FF UK.