Hlavně neziskově, doktore

Debata zastánců neziskových nemocnic nebo „sjednocení“ podmínek zdravotního pojištění je jako přímý přenos Rádia Jerevan. Nese s sebou vzkaz, že co se dá v českém zdravotnictví ekonomicky ještě více „zvorat“, tak se také zvorá.

Byť některé výroky, pronesené na sklonku minulého roku na půdě Poslanecké sněmovny v bitvě kolem zdravotnických zákonů, jsou docela legrační. Třeba argument jednoho levicového poslance, že v orgánech zaměstnaneckých pojišťoven mají místo zástupců zaměstnavatelů a pojištěnců sedět vládní úředníci a poslanci, protože zdravotní pojištění má v Česku ze všeho nejvíc charakter zdravotní daně, zní jako starý židovský vtip o tom, co je chucpe. Chucpe je, když otcovrah žádá u soudu snížení trestu, protože je sirotek. Ano, zdravotní pojištění v Česku má spíše charakter zdravotní daně, ale v tom je právě ta chyba, o jejíž prohloubení (nikoli vznik) se postarali s různou intenzitou sociálnědemokratičtí ministři zdravotnictví.

Na dva nejkřiklavější případy tragičnosti české debaty o zdravotnictví se podívejme blíže.

Maďarsko, nebo Estonsko?

Udělat „fúzi“ zdravotních pojišťoven, o níž někteří poslanci usilují a současnými novelami pro ni vytvářejí předpolí, neznamená zlepšit efektivitu systému. V Maďarsku mají jednu zdravotní pojišťovnu (Fond zdravotního pojištění) po celé postkomunistické období, ale systém má přes vyšší sazbu zdravotního pojištění (14 %) a dodatečnou zdravotní daň ještě…