Hučínovo právo

Že byl Vladimír Hučín za svůj protikomunistický odboj Ústavním soudem plně rehabilitován, překvapilo. Lidé, kteří tu bojovali proti komunismu a použili přitom zbraň, dostávají u soudů formální zbytkové tresty jako zločinci. Nikdo odpovědný zatím nechtěl překročit hranici a přiznat, že ozbrojený boj proti komunistické brutalitě šikovně skryté do oficiálního úředního hávu nebo právoplatného rozsudku, byl oprávněný. Ústavní soud to udělal. Vyšel z platného zákona o zločinnosti komunismu. Po dvanácti letech zákon konečně posloužil nejen jako pouhá deklarace, ale jako nástroj k pojmenování minulosti.

Ústavní autorita řekla, že tu vládl režim, kterému bylo správné se ozbrojeně vzepřít. Za to musíme soud, kterému je opakovaně zdůrazňována údajně nedostižná kvalita jeho předešlých členů a který je vnímán jako dítě Klause a politických stran, opravdu pochválit. Výrok soudu je cenný zejména proto, že Hučínův boj spadá do éry 70. a 80. let, kdy se represe režimu nedaly srovnat s terorem 50. let. Bojoval v době šedi, nenápadných ústrků a těžce zachytitelných křivd. Takže po představitelích spravedlnosti jsou na řadě další: historikové, politici, prostí občané. Měli by to zlo pojmenovat, jasně říci, čemu se Hučín bránil. Vypadá to, že si s tím nevíme rady. Vědět, proč je něco zlé a proč proti tomu máme bojovat, je důležité. I malé děti vědí, že draci jsou zlí, protože žerou princezny.