Zbyla ohlodaná kost

Jestli na něco sedí bonmot, že česká vláda začne tvrdě bojovat s korupcí hned poté, co bude všechno trochu cennější rozkradeno, tak na Pozemkový fond a odchod jeho šéfa, ministra zemědělství Petra Zgarby. Tenhle úřad rozprodával patnáct let velmi podezřelým způsobem majetek. Média bila na poplach, ale nic se nedělo: mlčela policie i dozorčí rada složená z poslanců stran celého politického spektra. Teď možnost neprůhledných kšeftů fondu za měsíc skončí restituční tečkou a jeho šéfové na rozloučenou ještě rychle vyvedli svým kamarádům poslední lukrativní pozemky s miliardovým zhodnocením. Kost je tedy ohlodaná – a vláda se dala do díla: vyletěl ministr i dlouholetí členové výkonného výboru fondu. To je samozřejmě potěšitelná věc. Ale teď je správný čas rozebrat, co bylo špatně, že takové obchody mohly tak dlouho procházet. Bez podobné analýzy se pády à la Zgarba nestanou uklidňujícím signálem boje s korupcí, ale pouhým zvěstováním – aha, tak tam už je vymeteno.

Když máš kamarády

Celý náš současný „pozemkový“ problém začal v roce 1990 naprosto logickým a potřebným zákonem vracejícím půdu a další majetky lidem, kterým je – hlavně v padesátých letech – ukradl komunistický režim. Týkalo se to přibližně milionu osob. Ale byl tu jeden problém. Komunistický režim postavil na podstatné části zabavené půdy své továrny a sídliště. Takže okradeným lidem nebylo možné vrátit původní pozemky. A poslanci, také v logice věci, rozhodli, že za zastavěnou půdu dostanou okradení náhradu jinde. Potud vše v pořádku. Potíž nastala ve chvíli, kdy pravomoc vydávat náhradní půdu spadla do rukou malého počtu úředníků v Pozemkovém fondu. Celý systém nabízel až neuvěřitelné možnosti korupce a zisku. Takovému pokušení by neodolal snad ani svatý. Vždyť bylo jen na byrokratech, v jakém tempu a jakou půdu komu vydají. Nad úřadem by mohlo svítit neonové motto: Budeš-li dost štědrý, budeme i my.

Představitelé fondu dnes tvrdí, že za všechno může špatný zákon. Ale není to pravda. Jen krátce si připomeňme, jak to fungovalo. Restituent dostal nazpět jen půl požadované půdy, na druhé polovině stálo sídliště. Za tu mu fond vydal tzv. restituční nárok na náhradu. Vyřízení se ale táhlo, nabídky byly vzdálené stovky kilometrů od bydliště – a žadatel se rozhodl své nároky prodat. Cena za metr čtvereční pole se pohybovala kolem čtyř korun, kupující často nabídl dvakrát víc. Restituent byl spokojen, že vydělal, ale obchodník vydělal vzápětí mnohem víc – pokud měl ty správné známosti a patřil do té správné party. Kamarádi na fondu totiž spřáteleným překupníkům vzápětí za jejich „nároky“ vydávali náhradní půdu v atraktivních lokalitách nebo tam, kde se třeba plánovala nějaká stavba. Takhle se na investovaných penězích dalo vydělat v řádech deseti a někdy až stonásobků.

Drdu nepochopíš

O tom, že se tu dějí takové podvody, psala média dnes a denně minimálně od poloviny devadesátých let. Jako přes kopírák se té dnešní situaci podobá příklad z roku 1997, kdy senátor ODS Karel Burda, který byl zároveň náměstkem ministra zemědělství a místopředsedou prezídia Pozemkového fondu, pomohl přiklepnout bytovému družstvu Stavbař pražskou parcelu za stokrát nižší cenu, než byla tržní. Až poté vyšlo najevo, že Karel Burda je sám členem Stavbaře. Do akce náhradní pozemky se svého času zapojil třeba i tehdejší ministr zemědělství Jan Fencl: přes prostředníka koupil restituční nároky a od Pozemkového fondu – kterému současně coby ministr šéfoval – si nechal přidělit pozemky u Hodonína, na místě, kde se bude stavět silniční obchvat okresního města. Na každých osm korun, které zaplatil za metr čtvereční, se mu může vrátit až osm stokorun. Mimochodem, je ještě někdo proti zákonu o střetu zájmů?

Dnes jsme téměř o dekádu dál a nic se nezměnilo. Proč? Nad Pozemkovým fondem měli mít kontrolu politici a veřejnost doufala, že si budou navzájem koukat pod prsty. Opak ale byl pravdou, partajníci se navzájem kryli. Politickou odpovědnost nesou v prvé řadě všichni ministři zemědělství – možná největší Josef Lux, který do čela fondu prosadil svého stranického kolegu Karla Macha. Ten nejenže špinavé praktiky toleroval, ale sám na nich dokázal vydělávat: třeba tím, že napřed přiklepl velmi lukrativní „náhradu“ za koupený nárok nastrčené firmě – a pak od ní půdu hluboce pod cenou koupil sám. Přesto nikoho ani nenapadlo Macha odvolat, ten muž se v politice pod všemi lidoveckými předsedy udržel a dnes zastává funkci náměstka ministra zemědělství.

Ale nešlo jen o ministry. Předsedou dozorčí rady Pozemkového fondu, která všechny obchody schvalovala, byl ještě před pár dny Jiří Drda z ODS. Na otázku, proč z pozice svého postavení podezřelé transakce úředníků Pozemkového fondu nezastavil, odpovídá, že neměl „dost informací“. Jak to, že ne? „Víte, pane redaktore, my jsme schvalovali tisíce obchodů,“ říká Drda. Proč se nepoučil z řady zveřejněných podvodů? „Noviny nejsou tím, co by mělo určovat má rozhodnutí,“ říká poslanec. Co tedy jeho rozhodnutí určuje? „To nezasvěcený člověk nemůže pochopit,“ končí rozhovor Drda.

Někde v mlze a drzosti tohoto výroku leží i kus odpovědi na otázku, jak se tohle do očí bijící kšeftování mohlo beztrestně provozovat tak dlouho. Byl to pověstný začarovaný kruh. Zástupci občanů přeběhli na stranu těch, kteří stejným občanům vykrádají peněženky. A ti, co je měli hlídat, „neměli dost informací“ – ale nikdy jim to nechybělo, nikdy je nehledali a nikdy si o ně neřekli. A když už se vynořil nějaký skandál, stačilo počkat, až přelétavý zájem opadl. Vždyť tu bylo neustále tolik různých jiných korupčních kauz.

Najednou prásk

Zajímavou otázkou je, proč to všechno prasklo teprve a právě teď. Může za to fakt, že předchozí obchody přinesly obchodníkům pouze desítky a stovky milionů korun, zatímco poslední skandál může přinést kšeftařům miliardy? Nebo fakt, že pohádkový zisk shrábne přímo kamarád nejvyššího politického představitele úřadu? Těžko říct, možná se prostě mění doba, kdy už se nedá skandály jen tak přeskočit. Každopádně je dobře, že Paroubek ministra nijak k setrvání ve funkci nepřemlouval. Tím ale případ nekončí, nýbrž začíná.

Bez toho, že by vláda, policie nebo třeba státní zastupitelství analyzovalo dobu náhradních restitucí, dobu neuvěřitelné korupce a jejího tolerování, jsou jakékoli změny jen kosmetické či formální. Dnes a denně přece posloucháme, zejména z pražského magistrátu, že o korupci nikdo nikdy neslyšel a důkazy chybějí. To jsme patnáct let slyšeli i z Pozemkového fondu a najednou prásk.

Důsledný rozbor kauzy Pozemkového fondu by nám mohl poodkrýt, jak dnes vlastně funguje nový druh korupce. Ta se už nedělá přes napěchované obálky, ale právě skrze takové úřady jako fond. Každý poznatek z tohoto případu má cenu zlata.