Knihy

Loni devadesátiletý George Tabori je ve světě znám hlavně svými divadelními hrami. Řadu z nich uvedla v posledních patnácti letech také česká divadla a nejslavnější u nás vyšly před pěti lety knižně pod názvem Černé mše. Titul dobře vystihuje jejich temné ladění, poněkud však opomíjí Taboriho vpravdě šibeniční humor. Hrůzným prazážitkem, k němuž se autor opakovaně vrací, je holocaust, při němž zahynul jeho otec i valná část příbuzných. V útlém souboru memoárových próz Autodafé líčí soukromé pozadí historické zkušenosti, pro niž ve svých dramatech našel zobecněný tvar. Narodil se v maďarské židovské rodině v Budapešti pár týdnů před sarajevským atentátem, jenž znamenal, jak se ukázalo, nenávratný zánik starého světa, doma však poklidná atmosféra podunajské monarchie ještě nějaký čas doznívala. Nejstarší vzpomínky maličko připomínají rozverně nostalgické historky z Postřižin Bohumila Hrabala, jenž byl ostatně Taboriho vrstevníkem, nejsou však v nejmenším sentimentální, spíš provokativně sarkastické. Texty jsou lapidární, groteskně poetické a čtou se jedním dechem, který se chvílemi tají úžasem nad tím, s čím vším se autor musel chtě nechtě vyrovnat. Skoro by se chtělo litovat, že se autor věnoval natolik divadlu, že mu na delší memoáry nezbyl čas.