Poprvé od svého odchodu z Pražského hradu si Václav Havel pozval novináře na setkání. Nic zvláštního se tam vlastně nestalo: bývalý prezident neohlásil návrat do politiky, hodnocení svého nástupce se spíše vyhýbal a rozpovídal se do délky občas těžko snesitelné. Jeho dvouhodinovka s tiskem však připomněla to, co s jeho odchodem jako by úplně zmizelo i z celé české politiky – přemýšlení, které má ambici přesáhnout hranice země a mířit desítky let dopředu.
V jedné chvíli se Havel pustil do emotivního výčtu národních zájmů: místo odporu k sudetským Němcům by to podle něj měl být odpor k bezhlavému budování průmyslových zón, jež zahraniční investoři stejně brzy opustí, a zůstanou po nich jen prázdné haly a zabraná krajina, odpor k zemědělským velkochovům, jaderným elektrárnám či k měření života jen podle růstu HDP. Ten výčet byl možná otřepaný, možná přehnaný, možná „ideologický“. Ale rozhodně se vymyká z politické rutiny.
„Necítím se obyvatelem jen této kotliny, ale celého světa,“ vysvětloval Havel, proč jsou pro něj dnes důležitější strasti disidentů na Kubě nebo běloruské opozice než domácí politika. Právě takovou inspiraci by „tato kotlina“ občas potřebovala. Lidé kolem Havla už delší dobu chystají „think tank“, názorové centrum západního střihu. Což o to, těch pár známých českých „think tanků“ – Občanský institut, Liberální institut a dnes nejpopulárnější Centrum pro ekonomiku a politiku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
